FB stránka

#NESOUDÍM

thumb-tomas-nesoudim

Už jsem udělal několik fotoprojektů, ale žádný doposud nešel tak hluboko k jádru věci.
Nyní mám poprvé pocit, že má ta práce smysl a že můžeme svůj život zlepšit.
Představuji vám projekt #NESOUDÍM.

Vladana

Vladana je prostitutka.

S bývalým partnerem měla firmu na oddlužování lidí. Svou vlastní hloupostí ale partnerovi naletěla a díky tomu si paradoxně vytvořila obrovský finanční dluh.
Firmu již nedokázala táhnout a situace vedla k dalším půjčkám.

Nevěděla kudy dál a nakonec se uchýlila k prostituci.
Následovala morální deprese a obhajoba před známými, rodinou i před sebou samou.
Pak si ale začala všímat okolních žen, které na tom byly mnohem hůře a k tomu všemu byly obětmi domácího násilí a traumatů z dětství.

“Ty ženy kolem mě to nedělaly jen pro peníze. Často si kompenzovaly nedostatek lásky.”

Nastal zlom.
Cítila potřebu do sexuality proniknout hlouběji, přečetla mnoho tématických knih, prošla kurzy Tantry a odborného vzdělání jako např. sexologická práce s tělem. Také se rozhodla studovat psychologii, kvůli porozumění sexuální energie a jejímu vlivu na lidskou psychiku. Nyní pracuje se sexualitou dotykem, bez pohlavního i orálního styku.

Brzy si uvědomila, že se prostituce i sexualita stala jejím posláním.
Za prostituci se již dávno nestydí a je přesvědčena o důležitosti tohoto řemesla.
Jak sama tvrdí, jde často o prevenci násilí, které by mohli sexuálně nevybouření jedinci páchat.
Velké procento klientů jsou neatraktivní a nesebevědomí muži, s mizivou možností sexuálního styku.

Nyní už má dluhy splacené.
Věnuje se divadlu ve spolku Rozkoš bez rizika. Na festivalu amatérských divadel získala cenu za herecký výkon. Na chod divadla navíc přispívá z vlastní kapsy.

Také se stala jednou z pěti sexuálních asistentek, které své služby poskytují zdravotně handicapovaným lidem.

Vladana nejí maso.
Měsíčně posílá nemálo peněz na pomoc týraným zvířatům, na ochranu Šumavy, Jeseníků a zlepšení celosvětové ekologie.
Také finančně podporuje, a osobně se i účastnila dobrovolnického programu na úklid odpadků, ochranu zvířat před pytláky a vypalováním pralesa na Sumatře.

 


Vladana má své webové stránky na www.vladana-kristena.cz

Sandra

Sandra je ve vězení.

Když byla malá, otec jí zemřel a matka se stala obětí podvodu.
Přišly o byt a nezbylo jim nic.
Následovala série stěhování do různých podnájmů.
Žila například v bytě s vymlácenými okny a topit si musela troubou.
Začala studovat střední školu, ale opustila jí předčasně, aby mohla začít vydělávat.

Následně sklouzla k trestné činnosti a dopustila se několika internetových podvodů, za což byla potrestána odnětím svobody.
Ve věznici pracuje a státu tak již za pobyt nic nedluží.
Všem poškozeným napsala omluvný dopis a začala jim škodu splácet.
Také se jí během výkonu trestu podařilo vystudovat učební obor a dokonce s vyznamenáním.
Aktivně se angažuje v dobročinném běhu Yellow Ribbon Run, který poukazuje na špatnou zaměstnatelnost bývalých vězňů a hodlá v tom pokračovat i po propuštění.

Ještě na svobodě, jako obrovolnice dělala těžké práce při povodních a dlouhodobě pomáhala v útulcích pro psy.
Sama dokonce zachránila několik zvířat před smrtí.

 

yellow ribbon runYellow Ribbon Run napomáhá bořit předsudky vůči vězňům a bývalým vězňům.
Běh poukazuje na to, jak složité je pro bývalého vězně sehnat zaměstnání. Pokud se mu práci sehnat nepodaří, často to vede k další trestné činnosti. S tím úzce souvisí vysoká míra recidivy (opakované trestné činnosti), se kterou se Česká republika dlouhodobě potýká. Dosahuje téměř 70 %.
Pořadateli jsou věznice ve Světlé nad Sázavou, RunCzech, Business Leaders Forum, Rubikon Centrum a Probační a mediační služba.
Touto aktivitou chtějí upozornit na to, že i propuštěný vězeň může být vděčným a spolehlivým zaměstnancem.
Akci Yellow Ribbon Run můžete podpořit i vy, více zde.

Tomáš

Žije na ulici už 5 let.
Dříve bydlel u matky, ale ta jej vyhodila poté, co fyzicky napadl jejího přítele, protože surově mlátil jeho malého brášku.
Po otci zdělil miliónový dluh, což není zrovna ideální pozice pro návrat do běžného života. Také se léčil ze závislosti na alkoholu.

Nyní Tomáš denně obchází asi 15 starých lidí a nosí jím jídlo, dělá pro ně drobné práce, povídá si s nimi a stará se také o jejich zdraví. Je totiž zdravotník s maturitou. "Docházím např. za 73-letým mužem a snažím se v něm potlačit jeho sebevražedné myšlenky."
Dělá to zcela zdarma a vidí v tom smysl.
Má také v plánu požádat o osobní bankrot a následně získat bakalářský titul.

David

David v životě přišel o dost.
Přišel o jednu nohu a žije na ulici.
Většina lidí jím pohrdá, nebo je jim zcela lhostejný.
V MHD ho cestující nepouštějí sednout, někteří řidiči mu zavírají dveře ještě než nastoupí a je vnímán jako parazit.

David ale také vyrazil na pěší cestu (původně 350Km), při které vybíral peníze na léčbu pro onkologicky nemocnou holčičku.
Nakonec ho však lehce srazilo auto a dostal se pouze na 190Km. Díky pochodu se ale vybralo 150 000 Kč a vše bylo věnováno na zmíněnou léčbu.
David navíc peníze vydělává nárazovou prací a nikdy nemusel žebrat.

Plnou pravdivost příběhů se mi podařilo ověřit pouze v rámci mé kompetence. Ověřoval jsem u sociálních pracovníků, blízkých osob, zaměstnanců věznice, ... 
Nicméně nejsem policista, ani nemám press kartu.
Příběhy ovšem slouží  pro ilustraci problematiky a získání čtenářovy pozornosti. 
Ta důležitější část začíná až níže.


Více o projektu

Fotím lidi, jejichž aktuální situace přímo svádí k aplikaci předsudků. Ukazuji však i jinou tvář, která přes předsudky není vidět, nebo nechce být viděna.
Fotografie záměrně zleva doprava začínají jako černobílé, ale od poloviny přecházejí do plnobarevných. Tato symbolika vyjadřuje fakt, že nic není černobílé.

Co to jsou předsudky

Předsudek je vlastně forma předpokladu.
Díky přirozeným předpokladům dokážeme bez problémů najít správnou cestu domů, nedráždit divoká zvířata, nebo nehasit oheň benzínem.
Měly by nám tedy předsudky v životě pomáhat.

Problém ovšem nastává, když se nám předsudky tvoří bez základu vlastních zkušeností (nejlépe opakovaných, aby byly dostatečným základem pro předpoklad). Protože však zkušenosti nemůžeme mít úplně z každé oblasti, mohou je suplovat kredibilní informace.
Ty se ovšem dají získat pouze kvalitním kritickým myšlením a dostatečným ověřováním informací.

Předsudek je dieta nevědomostí
(britský kritik William Hazlitt)

Rozdílné startovní pozice

Ano, je nám to přeci úplně jasné. Je to jeho chyba, že je bezdomovec a že chlastá. Nám by se to přeci nestalo. My jsme totiž poctiví a pracující lidé. Je to jejich chyba, že jsou líní…

To sice pravda být může, ale často si neuvědomujeme jednu zásadní věc. Každý člověk má méně či více rozdílnou startovní pozici.
Žijeme totiž v domnění, že si asi v jednu chvíli vybereme, jestli chceme být hodní, zlí, odpovědní, poctiví, … A ten kdo si vybere špatně, je blbec a ať si nese následky.
Jenže, ono to tak černobílé není.

Člověk je průsečíkem mnoha faktorů.
To jací v životě budeme, silně ovlivňuje výchova, naše okolí, geny, vývoj mozku, ale i chování matky během těhotenství.
Je například dokázané, že matčin stres, či kouření během těhotenství dítě deformuje až z 15%. Ve své přednášce na Karlově Univerzitě se tématu podrobně věnuje známý neuropatolog František Koukolík.

Takže,
pokud se stresované matce, která kouří, narodí dítě s geneticky zakódovaným sklonem k depresím, či výbušnosti a s průměrnou, nebo podprůměrnou inteligencí, je pravděpodobné, že kvůli pár přešlapům skončí na ulici a bez práce, a my řekneme “to je ale líný hovado, co mi otravuje život”.
A jen málokdy si uvědomujeme, že bychom s jeho vstupními parametry asi o moc větší díru do světa neudělali.
Zvykli jsem se na ostatní dívat svým pohledem, ale tím se můžeme dívat pouze na sebe.

S Usainem Boltem si to taky v běhu nerozdáme, protože víme, že má ke sprintu úplně jiné dispozice. Zatímco on by se na nás mohl dívat jak na utahaný slimáky.

Přestaňme si stále myslet, že známe všechny okolnosti a že jsme lepší.

„Nevidíme věci takové, jaké jsou. Vidíme věci takové, jací jsme my“
(Věta z knihy Myšlení rychlé a pomalé)


Nikdy nejsme na druhé straně

Předsudky nám vnucují pocit, že jsme na jiné straně. Samozřejmě na té správné.
To je opět příliš černobílý pohled, protože nám podsouvá dojem, že existuje jen jedno řešení, obvykle radikální. Vylučujeme možnost, že je pravda někde mezi a tím i konstruktivní diskuzi.

Jenže to co je správné se mění v závislosti na čase, na kultuře, na geografické poloze, nebo například na názoru autorit.
Kdysi bylo morálně v pořádku upálit ženu za čarodějnictví, dnes by to byla jasná a nekompromisní vražda.

My nejsme na jiné (správné) straně. Jsme tu všichni společně.
Pokud si to nebudeme uvědomovat, jednou se na oné pomyslné druhé straně můžeme ocitnout sami.

Pamatuji si případ diabetika, který zkolaboval uprostřed davu lidí v centru Prahy, ale nikdo mu půl hodiny nepomohl, protože byl považován za opilého bezdomovce. To je přímý důsledek běžných předsudků.

Zde je dokonce video.

 


Kam až to může zajít

Osobně jsem přesvědčen, že následky předsudků mohou být až nedozírné. Začíná to u zdánlivých maličkostí a může to končit válkami a genocidami.
Lidé velmi snadno uvěří, že jsou na dobré straně a že právě to jejich řešení je správné.

Na rwandské genocidě snad ani nebylo nejhorší, kolik lidí bylo zabito, zmrzačeno a znásilněno, ale především to, že Hutuové věřili, že to je naprosto správné. Že jednoduše dělají dobrou věc. Bez okolků brutálně vraždili své známé a sousedy, se kterými dříve v klidu popíjeli kávu. Síla propagandy a morální panika z obyčejných lidí udělala vražedné mašiny.

A Hitler? Ano, byl to psychopat. Ale sám by nikdy tolik židů nevyvraždil. Pod tíhou propagandy nakonec armáda i civilisté moc rádi uvěřili, že jsou nadlidi a že oni jsou ti lepší. Do té doby opět naprosto obyčejní lidé společně započali nejkrvavější mašinérii v dějinách lidstva.
Pocit, že jsme lepší než jiní se nám totiž přijímá až příliš lehce.

Možná si říkáte, proč do tohoto projektu pletu tak závažné události, které vždy byly spojené s etnikou, nebo s náboženstvím? Dělám to záměrně.
Máme totiž pocit, že to se nás rozhodně netýká. Že to se nám stát nemůže.

Já ale na mnohem drobnějších a lokálních příkladech ukazuji stejný princip.
Ono to totiž není o politicích, ale o nás samotných.
A vše začíná na elementárních úrovních. Pokud se naučíme žít bez předsudků vůči “drobnějším” věcem, bude mnohem těžší nás zmanipulovat pro velká rozhodnutí.
Aktuálně vedenou politiku nepotřebujeme. Každému přeci musí být jasné, že politici hájí pouze své zájmy.
Potřebujeme ale humánní hodnoty a potřebujeme, aby láska nebylo sprosté slovo.


Jediný účinný způsob jak změnit svět

Pokud se nám okolní svět nelíbí, máme několik možností.
Můžeme bezhlavě nadávat na mocenské elity, které podle nás za vše mohou. Nejčastěji politici a nadnárodní korporace. Můžeme se pokoušet hledat chyby v ostatních a výrazně na ně pak upozorňovat v diskuzích, nebo prostě jen na pivu.

Já ale věřím v jedinou správnou možnost a tu bych nazval “inspirací”.

Nicholas Christakis se dlouhodobě zabývá zkoumáním mezilidských sítí a udělal studii se vzorkem 2200 lidí. Předmětem zkoumání byla obezita.
Zjistil, že obézní člověk ovlivňuje své přímé okolí ze 45%. Své nepřímé okolí ob-jednoho člověka o 25% a dokonce i okolí ob-dva lidi o 10%. Tedy pouze to, že je obézní, zvyšuje u okolí 45% pravděpodobnost, že také budou obézní. Následně lidi, které ani nemusí znát o 25% a 10%. A to pouze tím jaký je, aniž by to někoho násilně přesvědčoval.

To ovšem neplatí pouze u nadváhy. Stejným způsobem se šíří činny, víra, a pod.
Pouze tím, jací jste sami, můžete inspirovat své velmi široké okolí.

Petr Ludwig stejnou problematiku zmiňuje ve své meta přednášce a dodává příklad s výchovou dětí.
Dětem také můžete doslova nutit, jak se mají chovat a co mají dělat. Ve skutečnosti je ale více ovlivní to, jak se chováte vy, jako rodiče a jejich přímé okolí. Pokud jim budete říkat, že kouřit nesmí, ale sami před nimi budete kouřit, je jen mizivá pravděpodobnost, že vás poslechnou.

Jediný účinný způsob tedy je, začít u sebe a tím co děláte inspirovat ostatní ve svém okolí.

Je to dlouhodobý proces a musíte to dělat upřímně, ale má to smysl.
Nadávat na politiky a aktuální demokracii umí každý, ale uvědomovat si, že politici a ta demokracie jen zrcadlo společnosti, to už umí málokdo.
Ani nevlivnější politik by ale nedokázal zkazit národ, který by byl sebejistý a ctil by humánní hodnoty.

Samozřejmě to ale platí i obráceně a stejným způsobem lze šířit i “zlo”.

Pokud se tedy někdy přistihnete, jak něco shazujete ze stolu, protože Vám přijde, že jste moc malý pán, aby to co děláte, mělo smysl, vzpomeňte si na tento článek.

Typickým příkladem jsou “spory” veganů a masožravců. Masožravci často tvrdí, že velkochovy neschvalují, ale že stejně nepomůže, když maso jíst nebudou. To je pravda jen napůl.
(Netvrdím, že by jste měli být vegani, ani naopak. Jde pouze o příklad.)


Jestli chceme svět bez předsudků, musíme je nejprve přestat mít my sami.


Právo a trest

Pokud to doposud dávalo smysl, věřte, že nyní se pustím na tenký led.
Jakkoliv to zatím bylo kontroverzní téma, to co nyní napíšu se většině lidí možná nebude líbit, ale jsem přesvědčen, že…

… bychom neměli nikoho trestat a to dokonce ani za vraždu.
Ano je mi jasné, že jsem teď některé z vás doslova rozhořčil. Ale v následujícím kontextu jsou výkřiky jako “měl by viset za to, co udělal” nebo “nezaslouží si nic jiného než smrt” iracionální.

Pojďme si to vysvětlit.
Už jsem výše napsal, že člověk je od narození, nebo od ranného mládí do značné míry předurčen. Je dán hlavně geny a vývojem mozku. To je vědecky podložené.

Existují např. geny, které ovlivňují, zda bude člověk alkoholikem  (geny COMT, MAO-B, IL6, IL2, LILRA1 a PSG11). Celá studie zde.

Není tedy otázkou, zda svobodnou vůli máme, ale kolik jí máme. A je zjevné, že každý jiné množství.

Říci, že někdo může za to, kým je, je stejné jako říci, že je někdo vysoký, protože se rozhodl být vysoký.

Komplexní článek na toto téma zveřejnil např. magazín 21. století


Možná to budete číst neradi, ale někteří lidé se tak prostě narodí.
Psychopat se psychopatem narodí a je to stejné, jako by se narodil např. s nádorem na mozku. Z našeho pohledu jde o nemoc a nemoc jsme zvyklí léčit, nikoliv trestat.

Trest tak, jak jej nejčastěji vnímáme, je totiž aktem pomsty a pomsta je služebníkem ega.
Trestem neděláme nic jiného, než vlastní zadostiučení egu.
Trestem nic neřešíme.
Řešit můžeme prevencí, výchovou, detencí, …, ale to že někoho pověsíme za koule a necháme ho chcípnout, tím nevyřešíme nic.

A to mluvím o tak závažném činu, jako je vražda. My bychom často ale ostatní pranýřovali i za malé prohřešky, a to nejen proti zákonu, ale především proti morálce.
Přitom často ani nedokážeme morálku přesně definovat (filozofové se tím “trápí” již mnoho let).

Já samozřejmě netvrdím, že bychom  zločin měli akceptovat.
Řešit důsledky existence takových jedinců je zcela jistě potřeba.
Ale s použitím rozmyslu, odborných znalostím, bez emocí a s velkou dávkou objektivity.

Od toho tu ale máme legislativu a soudy.

Jenže rozdíl mezi běžnými lidmi a pověřenými soudci je v tom, že soudci shromáždí všechny dostupné informace a soudí až na jejich základě. Navíc, se vší objektivitou (to celé bohužel jen v ideálním případě).
Zatímco my ostatní často soudíme ihned, bez důkazů, neobjektivně a především podle sebe.
Že ale oproti soudům nemáme pravomoc lidi postihovat? Omyl! 

Postihujeme se tím my všichni velmi zásadně.
Z předsudků vyplývá rasová nenávist, morální panika, nespravedlivá rozhodnutí, náboženský disrespekt, sexuální diskriminace, ignorance a mnoho dalšího.

 


Závěrem

strachNakonec by bylo vhodné dodat, že příčinou předsudků je především strach.

Předsudky, tedy převážně negativní stereotypy, navozují pocit bezpečí. K tomu totiž primárně slouží a umožňují nám rychlou orientaci ve světě.
Není na škodu si to občas připustit.

Zastavit se a v duchu se sám sebe zeptat. Není to jen strach, co mě nyní ovládá?
To zatím ale umí málokdo..

 


Diskuze