Dovolte mi hned z kraje jeden scénář se smyšlenými jmény:

Pan Frnda napíše např. nějaký chytrý citát a čeká. Každou chvíli kontroluje, jestli už to někdo olajkoval. Pokud ne, pocit samoty se u něj prohlubuje víc a víc:(
Ale pozor, je tady like! A další a další..
To proto, že se jiný pan Podojil a paní Vlažná hrozně nudí a prokrastinují na sociální síti už přes hodinu. “Tohle není úplně stupidní” řeknou si a kliknou na tlačítko “Lajk”. Možná si to ani neuvědomí, ale podvědomě jim bleskne hlavou, že teď sami vypadají chytřejší před ostatními. Po vteřině už dost možná ani neví, komu že to vlastně tu chytrou větu lajkovali a za dvě vteřiny už je vlastně vyruší něco úplně jinýho.

Mezitím ovšem pan Frnda už 5x hlídal počet “Lajků” a pokaždé se znovu detailně podíval, kdo že mu to vlastně na to svaté tlačítko kliknul. Když tam bude aspoň 20 lidí, možná si ho rovnou vyhoní..

Na první pohled to vypadá jako “win-win”. Ten kdo dává, získává dobrý pocit, že na sebe upozornil, že se připomenul apod. Ten kdo přijímá, získá dobrý pocit, že mu někdo projevil souhlas, nebo že ho ocenil.
Ve skutečnosti však obě strany snědli digitální placebo, které na jejich reálný pocit radosti nemá žádný pozitivní vliv.

Naopak, posilují svojí závislost na uznání a to nevede k ničemu jinému, než k ještě většímu hladu po dalším uznání. Pokud se ale nedostaví, dochází k frustraci z toho, že si někdo nenašel vteřinu na “Lajk”, který možná budeme “řešit” hodinu, nebo i den.

Ano, začal jsem trochu pubescentním příkladem, ale nikoliv neobvyklým.

Psycholožka Diana Tamir z Harvardu tvrdí, že na Facebooku trávíme 40% času “mluvením” o sobě. Přičemž nám to v mozku způsobuje stejnou reakci, jako když jsme za něco odměněni. Jsme prý tak posedlí touhou o sobě něco prozrazovat, že bychom ochotně věnovali 17% svého výdělku za to, aby se zajímavé otázky jiných obrátily k našim životům.

New York Times zase zveřejnil zajímavou studii, která mimo jiné potvrdila, že až 70% lidí sdílí příspěvky proto, aby definovali sami sebe. Tedy nikoliv, jen aby o informaci obohatili ostatní.

Pocit osamělosti

Moire Burka se ve své studii věnuje pocitu osamělosti. Na vzorku 1200 lidí dokládá, že lajkování, komentování apod., má velký vliv na vnitřní pocit osamělosti. Mimo jiné tvrdí, že zatímco příchozí zpráva, nebo získaný komentář nás opravdu pocitově odmění, získání “Lajku” už nikoliv.

Až se tedy rozhodnete někoho opravdu potěšit, vykašlete se na nějakej “Lajk” a prostě mu napište, např. že fakt vypadá dobře.

V opačném případě se snižujeme na úroveň opic, které dokážou zmáčknout nějaký velký tlačítko, když zjistí, že pak dostanou banán.

K čemu je vlastně “Lajk” dobré

Facebook je silné médium. Jeho prostřednictvím se dají dělat velké věci a informaci šířit daleko. Abyste ale mohli svou informaci šířit daleko, musíte buď hodně zaplatit, nebo získat dostatek interakce. Tedy právě i lajky. Algoritmus, kterým Facebook vyhodnocuje atraktivitu příspěvku, již obsahuje stovky kritérií.

Ale jedno platí stále stejně. Čím více lajků, komentářů a sdílení, tím větší bude dosah vašeho příspěvku.

Počet získaných lajků může zvýšit společenský status. Počty followerů a četná interakce na osobním profilu, je pro mnoho lidí známka moci.

Když jsem byl na jedné přednášce Petra Ludwiga, vyprávěl o experimentu, kdy byl na akademickou půdu pozván běžný bezdomovec, kterého dobře oblékli a řekli o něm, že je to držitel Nobelovy ceny. Jiné skupině lidí zase představili opravdového držitele Nobelovy ceny a řekli o něm, že je to bezdomovec. Skupina 1 následně tvrdila, že šlo o bravurní přednášku a skupina 2 naopak nebyla nijak zvlášť spokojená, spíše naopak.
Experiment se mi bohužel nepodařilo dohledat, ale myslím, že krásně dokládá, jak moc je pro ostatní důležitý sociální status.

Status moci má své výhody i nevýhody.
Jako mocnější můžete dokázat větší věci, než jako někdo téměř nevýznamný.
Ale také můžete prohlubovat svou závislost na uznání, kterého se navíc nemusí dostávat v reálném životě (to je celkem běžné, že má někdo vliv pouze online).

Proč tedy zůstávat na Facebooku

Nemyslím, že je třeba, snažit se ihned o nějaký radikální krok a za každou cenu zmizet ze sociálních sítí.

Už to bylo řečeno mnohokrát, ale Facebook je dobrý sluha a špatný pán.
Kecálek od Facebooku je nyní nejrozšířenějším komunikátorem na planetě a ani některé eventy nejsou k zahození (nemluvě o možnosti je vytvářet). Je tu spoustu praktických možností využití a lze sledovat dost zajímavé lidi.

Pojďme spíše začít trochu přemýšlet a před kliknutím na “Lajk” si položme otázku, zda náhodou jen nekrmíme svoje ego, zda jen nechceme vypadat chytřejší, zda kliknutím na palec opravdu druhému udělám radost a zda bude ta radost zdravá, nebo či tak podpoříme šíření zajímavé věci.
Btw,.. 9GAG, Čilichili, nebo TN.cz a podobný sračky mezi ně fakt nepatří.

A když “Lajk” dostaneme, nedovolme, aby s našimi pocity zametal stejně jako piko nebo crack. Řekněme si “dobrý, zvětšila se šance na lepší dosah příspěvku”.

Nemodleme se k “Lajkům” a když už tu všichni trčíme, pojďme přispět k výživnějším informacím na zdech a méně prokrastinovat potřebou sebeprezentace.

Kážu vodu, sám piju víno

Samozřejmě, ani já nejsem výjimkou. Sám podléhám vnadům modrobílé sociální sítě.

A myslím, že jsem článek napsal i tak trochu pro sebe a opakování je matka moudrosti.

Na druhou stranu jsem zcela smířen s možností, že tento článek nezaznamená ani jednu interakci a kdo ví, třeba mě to i bude trochu frustrovat.
Nicméně, pokud chcete podpořit šíření, klikněte na palec, pokud s něčím nesouhlasíte, budu rád za váš komentář (tedy i pokud souhlasíte), klidně mi napište soukromou zprávu, nebo třeba dopis poštou.
Pokud ale chcete jen vypadat zajímavěji, neklikejte prosím na nic a zkopírujte odněkud třeba zajímavej citát.

A když jsme u těch citátů, mám rád ten od Einsteina:
“Jen život, který žijeme pro ostatní, stojí za to.”