Přiblížit se Blízkému východu
Na jaře 2018 jsem navštívil Irák a při druhé cestě Libanon. Byl jsem v sedmi uprchlických táborech v Iráku a v několika neoficiálních uprchlických táborech v libanonském údolí Bikká. Viděl jsem, co zbylo z Mosulu po dlouhotrvajících bojích s takzvaným Islámským státem. Bylo to intenzivní, vyčerpávající a často zdrcující. Ale veděl jsem, že pokud má vzniknout něco smysluplného,tak musím vystoupit ze své komfortní zóny.
Snažil jsem se nasbírat co nejvíc materiálu, abych mohl přiblížit, v jakých podmínkách tam lidé žijí, protože ani detailní statistika nedokáže to, co dobře odvyprávěný příběh. Do knihy se nakonec dostalo 150 fotek a mnoho autentických osudů lidí, kteří jsou poznamenaní válečným konfliktem v Sýrii a Iráku.
Od začátku jsem věděl, že nechci dělat knihu o migrantech v Evropě, politice ani rozdělování společnosti. Za to jsem chtěl knihu o empatii, životě, válce i naději.
Když jsem se pustil do tohoto tématu, začali mi fanoušci ubývat po desítkách. Ani trochu mě to nemrzí. Je to pro mě důkaz, že jsem bodl do žhavého a neoblíbeného tématu.
Ukázalo se, že i ochota lidí přispět na vydání knihy byla menší, než když jsme sbírali prostředky na My, děti slumu. Přesto se podařilo splnit projekt na HitHitu a knihu vydat. Ale byl jsem rozhodnut, že bych ji vydal tak jako tak, i bez prostředků z crowdfundingu.
Mým cílem bylo pracovat přímočaře a jednoznačně, abych představil příběhy lidí, které jsem tam potkal, a ukázal co nejsyrověji jejich poválečný život. My, děti války nejsou sestavené chronologicky, ani po temátech, můžete je číst od půlky nebo na přeskáčku.
Na rozdíl od předchozí knihy jsem se rozhodl ji sestavit sám a z větší části jsem i autorem textů. Protože se ale nepovažuji za odborníka na blízkovýchodní problematiku, poprosil jsem Zbyňka Wojkowskiho, který se v této oblasti pohybuje, aby vysvětlil, jak se tam věci mají. Nejsem ani výhradním autorem fotografií, protože část nich pořídila Lenka Klicperová ve válečných oblastech, kam já jsem se nedostal. Oběma děkuji.
Lidi, které nikdo nechce
Místa, která jsem v Iráku a Libanonu navštívil, byla relativně bezpečná, ale nebyl to v žádném případě příjemný výlet. Viděl jsem zlomené životy, hektolitry slz, zničené vesnice a města, nevybuchlé nálože a slyšel pár příběhů, které bych nejraději zase zapomněl.
Potkal jsem oběti bombardování a střelby na civilisty a potkal jsem také lidi, jichž se boje přímo nedotkly, ale utíkají, protože žijí pod hranicí existenčního minima a nemohou s tím nic dělat.
Nejčastější odpovědí na otázku "Co by vás v životě učinilo šťastnými?", bylo bezpečí a práce. Nic víc nepotřebují.
Slovo ekonomický migrant pro mě dostalo nový rozměr, když jsem viděl rodiny, které přes rok žily v lesích a sbíraly zvířecí hovna.
Problém je, že nemají kam jít. Nikdo je nechce ani v Evropě, ani v okolních zemích.
Tam, kde syrské uprchlíky přijali, zjistili, že jsou ochotní pracovat za málo peněz a že jim berou práci a tlačí ceny níže. Na tom samozřejmě nejvíce tratí ti chudí. A developeři a stavební firmy si mnou ruce a bohatnou na válce.
Bohatnou i majitelé pozemků, kteří uprchlíkům poskytují stany blízko syrských hranic, ale za každý stan si běžně účtují přes 3000 našich korun, což je pro válečné uprchlíky obrovská částka a mnohdy i v uprchlickém stanu žijí na dluh.
Syřané utíkají před smrtí a brutální chudobou, ale málokdo je ochotný jim pomoci. Populisti na nich parazitují a vyvolávají vůči nim nenávist, okolním státům se nevyplatí ekonomicky a ve vlastní zemi jim hrozí smrt, nejčastěji rukou vlastního prezidenta a jeho spojenců.
Největším paradoxem je, že přes všechno utrpení se většina z nich chce vrátit domů. I přes všechny hrůzy a útrapy, kterými prošli, se nevzdávají a snaží se ze všech sil mít důstojný život.
Osobně toho pro ně mohu udělat jen velmi málo, ale pokouším se aspoň o to. Třeba tím, že vám povím o Mahmúdovi nebo Samíře.
Podpořte autora
Diskuze