Na co se konkrétně ty zaměřuješ?

Moje práce je pomáhat lidem plnit sny, o kterých mnohdy ještě ani nevědí, že je mají. Přicházejí za mnou vyčerpaní lidé se zátěží na duši i na těle, stejně jako lidé hledající odpovědi a toužící po změně. S klienty hodně řeším smysl života, smysl konkrétních činů. Hledáme a opravujeme nezdravé principy. Částečně mi v tom pomáhá i psychosomatika. Lidé například dělají spoustu věcí, aby získali pocit přijetí od okolí. I proto spousta lidí koná dobro.

Nechováme-li se jak ostatní očekávají, můžeme se cítit nepřijímaní až odmítnutí.
A to se pak cítíme mizerně.To je podmíněná láska. Za něco.
“Budu tě mít rád, když dostaneš jedničku, ale nebudu tě mít rád, když to bude čtyřka.”
A tak si nedovolujeme být sami sebou, riskovat, ani dělat chyby.

Má to kořeny v útlém dětství, protože dítě, které není přijímané matkou, mnohdy umírá. I to je důvod, proč míváme tak enormní touhu po přijetí.

A jak poznám, kdy terapeuta vlastně už potřebuji vyhledat?

Kdykoliv máš pocit, že tě něco tíží a chceš to změnit.
Rozhodně to nemusí být pouze v případě psychické poruchy či nemoci.
Vyhledat terapeuta rozhodně není žádná ostuda, čehož se lidé někdy obávají.
I terapeuté mají své terapeuty.

Několikrát si zmínil přijetí. Může být někdo šťastný, aniž by nebyl přijímán okolím. Například někdo velmi samotářský?

Myslím, že Sám Dalailama říká, že by měl člověk trávit aspoň 2 měsíce v roce o samotě.
Samota je velmi zajímavá, protože v ní jsme snáz autentičtí a můžeme vnímat, kým doopravdy jsme.

Když samota může být tak prospěšná, proč tedy tolik lpíme na tom přijetí?

Ona to může být otázka odvahy a síly. Musíš být odvážný, abys vyšel z řady a choval se v rozporu se zaběhlými standardy. Jen silní unesou riziko, že mohou být v případě nesouhlasu konfrontováni s následky, jako je např. propuštění z práce, zatčení, vyčlenění ze společnosti, nebo čelit hádce a výčitkám.

Je rozdíl mezi “chci být přijímán” a “hledám lásku”?

Řekněme, že je to s láskou hodně spojené. Když tě někdo miluje, tak tě většinou přijímá i se všemi či většinou tvých chyb, tudíž jde o hluboké přijetí. Proto jsem zmínil ty kořeny u matky.
Pokud je zdravá, nikoliv patologická, tak to dítě miluje bezmezně.

Takže ta potřeba být přijímán vzniká z potřeby být milován, to chápu. Ale opravdu nám někdy stačí jen iluze lásky v podobě přijetí například na základě drahého značkové oblečení?

Někdy ano, vyhledáváme i takovou povrchnost, skoro až iluzi, protože se v ní cítíme dobře.
Přijímání i bez kritérií je taková ta absolutní láska. Ta už se víceméně přestává vyskytovat po tom, co se staneme autonomní bytostí.
Ano všichni jí hledají, ale ta se v následném životě již tolik neobjevuje.

Takže myslíš, že hledání absolutní lásky je utopie? Že se týká v podstatě pouze zrození a vztahu matka a dítě?

Hrozně nerad bych používal slovo “utopie”.
Záleží na tom, jak hluboko je kdo schopen se při své lásce dostat.
Najdeme mnoho altruistů, kteří lásku dávat chtějí, považují to za správné, ale někde uvnitř je trápí, že se jim nevrací. Mohou si navyknout, že to tak je a začnou se z nich stávat oběti.

Toto je dobře vidět u některých náboženských příběhů. Tam bylo mnoho postav, které lásku dávaly a zároveň trpěly. Navíc jsou nám předkládány jako vzory, což není ideální, protože je nám tím sdělováno, že dobří trpí.

Opět jsme u touhy být přijímán. Někdy je pak dávání lásky jediný smysl života. Pokud to však, není na té nejhlubší pocitové úrovni, není to zdravý přístup.
Smysl života je ten, který mu my dáme. Neměl by být závislý na tom, že potřebuji někomu “nezištně” pomáhat.

Tak to jsi teď celkem slušně naboural pár teorií.
Například Einstein řekl, že jediný život, který stojí za to žít, je ten, co žijeme pro ostatní.
Není tedy pravda, že nezištná láska a pomáhání ostatním, je přímo spojené s pocitem štěstí?

Odpověď je ano. Pomáhat jiným opravdu přináší pocit štěstí. Dokonce i ti lidé, kteří to dělají kvůli sobě, mohou pocitu štěstí docílit. Pouze tvrdím, že je také dobré se podívat hlouběji k původní příčině časté nutnosti pomáhat. Pokud je tam určitá neupřímnost, je dobré na ní pracovat, problém vyřešit a pak se lze opravdu přiblížit té absolutní lásce, protože žití „pro ostatní“ pak bude svobodné.
Pak to slovo “utopie” už nebude mít takovou váhu.

Dost tu chodíme kolem horké kaše. Dám ti tedy přímou otázku.
Co to znamená to všude omílané “mít se rád”? Všude jsou tuny balastu a motivačních knih na téma sebeláska.

Pro mě znamená mít se rád - dopřát sobě to, co altruista dopřeje jiným.
Také jde o to, upřímně nahlédnout do sebe sama a přijmout své nedostatky. Odhalit tak některá skrytá traumata a pokusit se s nimi pracovat, nebo je úplně odbourat. Ale nejdůležitější je, si je připustit. Potom lze mít rád sám sebe zcela bez zábran.

A ještě jeden vlezlý dotaz. Proč je to vlastně tak důležité, mít sám sebe rád?

To je velmi dobrá otázka.
Když nás má někdo rád, je nám dobře. A tím, že zdrojem mohu být já sám a nemusím se spoléhat na to, až si někdo vzpomene, že mě má rád, výrazně se zvyšuje pravděpodobnost, že mi bude dobře právě teď.
Nemusíme pak lásku vyžadovat nebo dokonce vymáhat, na čemž je bohužel postaven moderní svět.
Jediným člověkem, který s námi je od narození až do smrti, jsem vždy já sám. Tak by asi bylo lepší přestat toho člověka okopávat a mít ho rád.

Rozumím, pojďme k tvojí práci. Pomáháš lidem najít smysl života.
Jak by člověk měl začít hledat smysl života? Všichni ten svůj najít chceme, ale jak tedy na to? Zatím se tu dost lidí spíš tak zmateně motá po světě a hledá.

Ono to vypadá jako hrozně těžké téma, ale zkus se například zeptat lidí, co by dělali zítra, kdyby nemuseli naprosto nic. Kdyby už neměli žádné povinnosti.
Nebo co je v minulosti naplňovalo.
Jakou práci by si vybrali, kdyby neexistovaly peníze, ani žádný podobný systém odměn.
Dobrá otázka je také: Jakou dovolenou byste si vybrali, kdyby vás neomezovalo vůbec nic, a s kým byste jeli?
Mnoho lidí by např. mohlo odpovědět, že by trvala 100 let a byla by s tou nejkrásnější ženou světa. Pak se ptát dále proč zrovna tam a proč zrovna s ní.
Velice rychle se tak dají najít zdroje těchto tužeb a odvodit od nich, co by daného člověka v životě naplňovalo, nebo co jej naopak omezuje a brzdí.
Smysl života se nejen hledá, ale především vytváří.

Zní to jednoduše. A výsledky? Daří se to?

Mnohdy velice zdárně, ale především i velmi rychle. To je na tom právě dost překvapivé, protože to zní jako hluboká filosofická otázka. Ale když se vrátíme do nějaké doby, kdy jsme byli bezprostřední a ještě jsme neměli tolik předsudků, můžeme objevit nespočet zážitků, které byly s ohledem na radost a štěstí efektivní.

Ty máš mezi svými klienty lidi, kteří jsou blízko smrti, nebo se s nějakou vyrovnávají.
Jak to máš ty, bojíš se smrti?

Asi bych lhal, kdybych řekl, že se občas nebojím. Na druhou stranu, pro mě osobně je třeba mnohem trýznivější lidské utrpení, než samotná smrt.
Na svém pohřbu bych raději, aby se lidé bavili a někdo tam dělal dobrou zábavu, protože doufám, že nyní se se mnou lidé také dobře baví. Já nechci, aby pozůstalí trpěli. Nebo aspoň co nejméně, protože vím, že musí tou ztrátou projít.
Ano odejdu, ale vytvořím prostor někomu dalšímu, v jejich životě, srdcích i tady na planetě.
Ovšem že si často představujeme takové to nic po smrti. Pokud by to tak bylo, stejně bychom to nevěděli. Dokud se neprobudíš, tak také nevíš, že spíš (ještě typičtěji u narkózy).
V rámci své praxe se často setkávám s tím, že smrtí to nekončí.
Myslím tedy, že jsem se smrtí velmi dobře smířen.
Smrt se považuje za příliš velké tabu a to z ní dělá toho strašáka. Lidé se vždy bojí neznámého.
Strach ze smrti je mnohem menší u některých primitivních národů.
V tomto ohledu bychom si z nich měli vzít příklad a nebrat se tolik vážně.

To zní dost rozumně a v tom s tebou rozhodně souhlasím. Ale pak je tu druhá rovina smrti, kterou jsi už nakousl a tou je smrt bližního. Jak se s něčím takovým vyrovnat?

Nejlépe autenticky. Brečet, řvát a prožít to. Tuto rovinu se někdy lidé snaží vytěsnit.
Danou osobu již nepotkáme a to bývá extrémně bolestivé. Nikdo duševně zdravý by ale po své smrti nechtěl, aby jeho pokoj i po dekádách zůstal nevyužitý a aby prostor, který plnil v životech ostatních, byl stále prázdný.
Často lidem pomáhám zemřelého propustit, když uzraje čas. Ale to neznamená, že vztah smrtí končí.
Není důvod lásku k zesnulému úplně uzavřít, je zdravé ji vyjadřovat dál, například k duši, chcete-li.

Věříš na duši?

Samozřejmě. Samotné slovo “psychologie” v sobě obsahuje i termín “duše”.

To ale nemusí znamenat, že na ní věříš.

Mnoho mých klientů sem chodí se zážitky blízkými opuštění těla. Existují vědecky ověřené záznamy xenoglosie (situace kdy civilizovaný člověk mluví již zapomenutým jazykem). Neříkám, že to verifikuje duši. Možná ne, ale rozhodně jde o pozoruhodné jevy, které dokazují, jak málo toho o životě víme.

Ztráta životního smyslu se blíží k depresi a na tu se velmi často předepisují antidepresiva. Jak se ty z pozice terapeuta díváš na psychofarmaka?

Se svými kolegy psychiatry často konzultujeme otázku antidepresiv. Obvykle narážíme na fakt, že nikdo vlastně předem netuší, co různé kombinace léků způsobí právě s konkrétními lidmi. Každý má totiž jiné psychické rozpoložení, každé tělo reaguje jinak, apod.
Já osobně nejsem odborník na psychofarmaka, ale v zásadě neodsuzuju jejich užívání po nezbytně nutnou dobu. Bezpochyby jsou však nadužívána.
Jeden můj klient z USA mi vyprávěl, že v Americe když pacient nedostane diagnózu, pojišťovna psychiatrovi sezení neproplatí. Diagnózu většinou lékař stvrzuje léky.
Jedno je ale jisté. Tyto léky samy o sobě nemoc nevyléčí. Fungují většinou jako tlumič projevů. Vždy je důležité pracovat na odbourání původní příčiny. Ovšem jsou zde i případy, které vyžadují velmi dlouhou péči a tomu odpovídající období užívání psychofarmak.

Opravdu všechny příčiny pochází z raného dětství?

My tady říkáme, že jedenáct lidí z deseti má problém pramenící z dětství. Nemusí se jednat o rané věk, ale nějaké minulosti se to týká.

Takže tedy i deprese?

Konkrétně deprese nikdy není bez příčiny.
Psychické poruchy se mohou určitou dobu formovat a nezřídka se projevují až později, když se zrovna nic zásadně traumatického neodehraje.

A je terapie opravdu efektivní formou řešení depresí?

I slovo deprese je dnes nadužívané. Mnoho psychických obtíží depresí vůbec nejsou.
Pokud se nepletu, tak 80% opravdových depresí končí sebevraždou. Jedná se o totální ztrátu smyslu života.
Problém je tedy v tom, že člověk s opravdovou depresí často ani nepřijde, protože už o sebe ani o život nejeví zájem. Nedbá na hygienu a často ani nevychází z bytu.
Lépe se dá pracovat s „lehčí depresí“, kdy má člověk o pomoc ještě zájem a je ke spolupráci motivovaný.
Mohu potvrdit, že velmi nápomocné bývá právě energetické působení.

A jsou tedy tví klienti otevření k terapii?

Ne vždy zcela upřímně. Byť se to může zdát zvláštní, někteří tak trochu chtějí nebo potřebují mít nemoc.
Já jsem tu, abych získal jejich důvěru, byl jim oporou ke změnám a pomohl jim opustit nezdravé vzorce chování, které mají vliv na jejich zdraví.

Nerozumím, proč by chtěl někdo trpět?

Lidé mají často možnost z nemoci či problému vytěžit výhody. Nezřídka jde o princip oběti. Samozřejmě, že výhody mohou plynout i z jiných případů.
To že je někde oběť, znamená, že někde jinde bude viník. To se může hodit, protože je odpovědnost přenášena na viníka.
Jako oběti je nám svým způsobem fajn. Získáváme pozornost i péči a je k nám směřována energie. Navíc viník je tím špatným a “oprávněně” můžeme vyžadovat satisfakci.
Když jsme jako malí onemocněli, byli jsme oběť bacilů a maminka se o nás pečlivě starala.
Řešení potíží ale znamená převzít odpovědnost do svých rukou, ne jen poukazovat na ostatní.
Mimochodem, jeden můj klient měl za úkol vytvořit seznam věcí, které mu jeho závažná nemoc vzala a druhý seznam, co mu nemoc přinesla.
První seznam měl tři položky a druhý seznam se mu nevešel na A4.

A co tebe motivuje do života? Proč ráno vstáváš?

Protože si mohu udělat hezký den.
Pocit, že tu nejsem zbytečně, když jsem autentický.
Moc rád pracuji s motem “nedopusť, aby tento den byl horší, než ten předešlý”. Baví mě se v životě posouvat byť i po malých krůčcích.
Nejdůležitější a zároveň osvobozující je fakt, že je to moje vlastní zodpovědnost.
Ten pocit, že můj den a mé rozpoložení závisí na mě. Je to můj život a je pouze na mně, zda ho budu žít naplno. Vždy si mohu vybrat, jaký si zvolím postoj k situacím, které přijdou. A téměř vše lze změnit jen vlastním přístupem. A to mě baví.

Což mě přivádí k fundamentální otázce. Opravdu máme život zcela ve svých rukou?

My můžeme ovlivnit svůj postoj. Některé vnější vlivy jsou mimo naší kontrolu, ale náš postoj nikoliv.
Pokud se připletu do nepříjemné situace, nemusím být nutně naštvaný, ale moje vědomí může vyzařovat pozitivnější energii. Přerozdělím karty a zvolím si roli. Jinak řečeno, vědomě se vyhnu třeba nabízející se roli oběti.
Ty jsi například dělal ten projekt o domácím násilí. Mezi mými klienty jsou také ženy, které tím prošly. Tam je mnohdy onen princip oběti naprosto markantní.

Je tohle důvod, proč ženy v domácím násilí setrvávají bez většího odporu?

Ano často jedním z důvodů, ale může jít také o strach opustit stereotypy. Opuštění stereotypu, i když jde o pozitivní změnu, může být ohrožující. Proto se lidé bojí změn.

I když jde o pozitivní změnu?

Ano. Žena může mít domluvené rande s potenciálně lepším mužem, ale říkat si “co když selžu”, “co když se nebude líbit rodičům, dětem,..” a mnoho dalšího.
Přičemž, to co se děje doma, je jistota, a i když ne zrovna příjemná, tak stále jistota. Strach můžeš mít i z dovolené, na kterou se těšíš.

Napadá tě tedy nějaká možnost, jak tento kritický stav globálně změnit? Myslím teď problém domácího násilí.

Někdy je to také o tom, že muž v rodině nenachází svou roli a přestává mu tam být dobře. Například, žena je mnohem soběstačnější a muž cítí, že ho tam není tolik třeba.
Může se pak uchylovat k násilí, útěku do práce, ke koníčkům, alkoholu, milenkám, apod.
Chybí zde prvek výchovy, který by pomáhal z kluků dělat opravdové muže. Dnešní muži nezvládají konfrontaci se strachem, nebo s vlastním selháním. Nebyli vedeni k odpovědnosti za sebe sama.
Ne nadarmo měla většina kmenů různé rituály dospělosti.
My měli akorát vojnu, ale to není zrovna ten správný příklad.
Často také nalezneme zásadní nedostatky v otcovské linii. Podobně jako u trýzněných žen zase mnohdy nebyla od malička pěstována dostatečná sebehodnota.

Jasně, ale jsme ve 21. století. Pojďme si říci, jak tedy má probíhat správná výchova dítěte, potažmo mladého muže.

Dítě by mělo mít jistotu jasně definovaných hranic, kde bude zažívat pocity bezpečí, lásky a přijetí.
Ty hranice mohou být chráněny i trestem, ale trest v žádném případě nesmí dítě ponižovat, nýbrž pouze ukázat na ty hranice. A i když je dítě trestáno, musí být evidentní, že ho ten rodič miluje.
Celý proces nastavení a dodržení hranic by ovšem měl být čitelný.
Velká chyba je říci dítěti třeba: “Když budeš zlobit, maminka tě nebude mít ráda”. Tím dítěti dáváme najevo, že nemá prostor pro chyby.
Přestože většinou ani neví, kdy přesně se jedná o zlobení, ví, že bude potrestáno. To není příjemná vyhlídka, natož zdravá výchova.
Matka by o dítě neměla pečovat úzkostlivě. Měla by mu dávat zároveň i dost svobody.
V extrémních případech jsem zaznamenal děti, které se v deseti letech bály opustit dům, příčinou byla úzkostlivá péče rodičů.

Je toho mnoho, ale nejsem odborník přímo na vývoj dítěte a nerad bych dával sofistikovaná doporučení. Každé dítě se vyvíjí odlišně. Úplně jiná bude výchova zdravého dítě a autisty.
Mladý muž by měl být veden skrze důvěru k uchopení vlastní síly, aby si s ní v životě věděl rady a nebál se jí.
Co mě ale zaráží je, že na opravu auta si lidé sjednají experty a jsou ochotni platit horentní sumy.  Ale dítě, které je mnohem komplikovanější entitou, si klidně vychovávají podle různých laických návodů a vlastních subjektivních a často pomýlených představ. Nebo ještě lépe, přes den ho nechají hlídat někomu, kdo kolem duševního zdraví ani neprošel, ale hlavně, že je to levné.
Docela vtipné je, že tady máme plno na semináře o psychosomatice, ale když kolegyně nabízely seminář na téma rodičovství, zájem nebyl.

Je toto návod na lepší svět? Investovat čas, energii i peníze do výchovy dítěte?

Do šťastné výchovy ano. Rozhodně více, než všechny ty investice do toho, aby z kluka byl druhý Jágr, nebo aby měl samé jedničky ve škole.
Považuji za nezbytné se dítěti věnovat, pochopit ho a vytvořit mu prostředí, kde může chybovat a samo se svěří s tím, co ho trápí.

Proč jako lidé nemyslíme až tolik dopředu?
Netýká se to jen další generace dětí, ale i jejich dětí a dál. To, jak se chováme k planetě, nezaručuje v podstatě jistotu ani našim dětem, natož abychom mysleli na to, co bude za sto let.

Protože nás to nezajímá.
Nemá to dostatečnou váhu v našem životě.
Projevuje se tu nedostatek té opravdové lásky, kterou už jsme řešili výše.
Všimni si, že lidé, kteří tvrdí, že tě mají rádi, o tobě často ani moc nevědí. Někdy ani zdaleka netrefí tvou oblíbenou barvu, natož pak to co není vidět.
Bavíme se spíš o iluzi lásky, ve smyslu, mám tě rád, protože jsi můj a to znamená, že se v tobě vidím a uplatním na tobě své principy. Tedy jinak řečeno, mám vlastně rád sebe.
Mít opravdu rád může znamenat právě i to, že si uvědomuji následky svého aktuálního chování v životě dalších generací.
Obecně nám tedy chybí pokora a povznesení se nad vlastní ego a vlastní pohodlí.

Dalším faktorem je přesun odpovědnosti.
“Odpadky odsud odváží nějaké auto, takže je to na nich, aby to ekologicky zlikvidovali. Jsou za to placeni a ještě z mých daní.”
Úplně jinak bychom se chovali, kdyby každý na světě dostal malou parcelu a musel by si tam žít s tím, co vyprodukuje. V tu chvíli by se chování lidí radikálně změnilo.

Jaký byl den s Janem Mayerem

Honza seděl naproti mě v křesle, které se používá i pro terapeutické účely.
Uvařil čaj, zapálil pár svíček a pobídl mě, abych tedy zapnul ten diktafon.
Začali jsme si povídat a já zpozoroval extrémní klid v jeho hlase. Některé věty zněly velmi racionálně a některé zase zabíhaly do esoteriky, ale celé to dávalo smysl.
V mnoha tématech měl dobrý přehled a odpovídal jasně, ale u některých složitějších témat jsme zacházeli až do komplikovaných detailů a diskuzi jsme větvili natolik, že bylo těžké se vrátit k původnímu bodu.

Samotný rozhovor nakonec trval asi 5 hodin čistého záznamu a bylo opravdu těžké shrnout jej do těchto otázek a odpovědí. Během povídání nás často rušil jeho telefon. Práci si sice domů nebere, ale odcházel až po dvanácté v noci a ještě před půlnocí řešil "problémy" svých klientů.
Ani přes den příliš nestíhá. Jeho auto bylo plné obalů od rychlého jídla a byť sám káže vodu o dobrých návycích, v tomto směru on sám rozhodně pije víno. 

 Musím se ale přiznat, že jsem Honzu potkal již dříve. Do prvního kontaktu jsme se dostali na jedné svatbě, kterou jsem fotil. Honza, co by svatební host mě zaujal už v prvních okamžicích, protože vyčníval péčí o starou paní, která se sotva hýbala.
Během svatebního večírku jsme se několikrát dali do řeči a přišel mi natolik inspirativní, že jsem mu nabídl účast na tomto rozhovoru pro vás.
Snad vás inspiroval.