Lidé obecně chtějí slyšet univerzální a především jednoduchý návod na cestování. I přesto, že mají např. hypotéku, kvalitní práci, které se nechtějí vzdát a pod, rádi by návod jak cestovat, aniž by museli cokoli obětovat. Existuje vůbec takový návod?

Ptám se proto, že jedna z tvých přednášek nese název “Cesta kolem světa jako karierní stop-time”.

Každý člověk je jiný, takže úplně univerzální návod skutečně není. Přesto se snažím na svých přednáškách předat co nejobecnější informace a trochu přednášku zgeneralizovat, aby si z ní každý mohl něco odnést.

A jak se tedy dá udělat univerzální přednáška pro např. 200 různorodých lidí?

Já bych ještě trochu upřesnil, že se nesnažím lidem říci, jak mají cestovat, nebo nebo dokonce že mají cestovat a je to jediná správná cesta. Já se jim snažím říci, že by měli dělat to co skutečně hluboko v sobě chtějí a pomáhám jim najít cestu jak to zrealizovat. Pro někoho například může být velmi těžké rozhodnutí, zda zůstat v práci, nebo jít ještě do školy a o tu práci přijít.

A k tomu cestování, já se třeba rozhodl prakticky ze dne na den a skočil jsem do toho úplně po hlavě. Ale to nemusí být pro každého. Někdo jiný zase bude chtít cestu pořádně a spolehlivě naplánovat.

Ale více než polovina lidí, kteří chodí na tvé přednášky, se cestovat bojí a proto tam chodí. Bojí se toho zlomu, kdy se budou muset některých věcí vzdát a vyrazit do neznáma. Jak překonat takový strach?

Ano bojí se, a já to nedokážu změnit, to musí oni. Ale dává mi smysl jim retrospektivně ukazovat, jak jsem to měl já a jaká úskalí mě potkala, a přesto jsem nakonec na cestách byl šťastný. A ani jsem nikdy nepotkal nikoho, kdo by této zásadní životní změny litoval. Důležité je si uvědomit, že strach je přirozený a má ho téměř každý, ale jeho překonávání je na životě to nejlepší.

A to se skutečně nemusí týkat jen cestování.
Je to hrozné klišé, ale lidé vždy víc litují toho co neudělali, než toho co udělali.

Obecně na svých přednáškám vnímám tři hlavní příčiny strachu.
Že nemají peníze, že mají dobrou práci o kterou nechtějí přijít a že nemají s kým vyrazit.

A jsou tyto tři obavy na místě, nebo jsou to výmluvy?

Primárně je dobré zaměnit slůvko “ale” za “a”. Vznikne pak např. věta: Chci odjet a nemám moc peněz. Ani já neměl peníze když jsem poprvé odjížděl. Takže v mém případě ten úhel pohledu znamenal: Nemám peníze a musím je tedy na cestách nějak vydělat. Mimochodem, nespočet cestovatelů úspěšně cestuje i bez peněz.

A jak je to vlastně s penězi?
Co vím, tak ty jsi zažil i velmi chudé cestování, kdy jsi skutečně neměl ani “na chleba” a zažil jsi i cestování, kdy sis mohl dopřát dost. Jak bys to porovnal? Dá se toho zažít více právě bez peněz?

Jde o to, co chceš zažívat. Mě baví lidské příběhy a k těm se dostanu blíže bez finančních prostředků. Pokud jsi na druhém konci světa a nemáš peníze, na ulici jen tak je asi nenajdeš. Musíš začít komunikovat s lidmi. 

Zase se ale nedostaneš k nějakým komerčním průvodcům a trochu turistickým zážitkům, protože na to nemáš.

A pokud má někdo na cestování dost peněz, doporučil bys mu, aby je nechal doma a zažil pořádnou autenticitu?

Ne. Nedoporučil.

To, že je to ideální pro mě, nemusí znamenat ideální obecně. Je důležité, aby každý maximalizoval své zážitky podle svého vnitřního nastavení. Takže pokud je např. 15 000 Eur na účtu zbaví stresu, je to dobře. I tak mohou cestovat nezávisle, ale vědí, že ty rezervy mají.

Musím si tedy rejpnout ještě s jednou otázkou. Co když někdo peníze nemá a stresuje ho to, ale v hlouby duše by cestovat chtěl. Má podle tebe raději zůstat doma, nebo …?

No, to je skutečně dost blbá situace. V tuto chvíli a za sebe bych mu doporučil ať vyrazí, ale rozumím tomu, že to může být dilema. 
Případně existují i jiné možnosti, jako je např. půjčka od kamaráda, kterou může splatit právě díky následné práci v zahraničí.

Ty jsi měl původně v plánu odjet na dva měsíce a nakonec jsi cestoval téměř dva roky. Není třeba tohle návod jak překonat strach? Prostě odjet na dovolenou a pak to prodlužovat a prodlužovat.

Hah. Tak toto je ovšem klasický případ. Snad všichni na cestách zůstávají déle, než plánovali. Ale nejsem si jist, jestli by fungovalo prodloužit klasickou dovolenou někde v Egyptě.
Je to spíš tak, že když někomu skončí víza po pár měsících, začne hledat způsoby, jak je prodloužit.

Všechny cestovatelské přednášky jsou natřískané. Je cestování zrovna teď trendy?

Myslím, že to pouze odráží naši ekonomickou situaci. Máme více peněz, hranice jsou otevřené prakticky kamkoliv, máme lepší a lepší jazykovou vybavennost,… těch faktorů je mnoho.

Jaké jsou vlastně hlavní motivace pro cestování? Je to hledání štěstí? A pokud ano, leží opravdu někde jinde, nebo musíme být nejprve šťastní v sobě a pak bude super i cestování?

V první řadě nedokážu říci jestli najdeme štěstí, ale rozhodně určitou dávku dobrodružství. A cesta nás může ke štěstí nasměrovat, protože díky ní třeba zjistíme, co nás skutečně dělá šťastnými a co naopak nefunguje.

Zároveň znám člověka, který tu byl dost nešťastný a odjel žít do Thajska. A pokud vím, je nešťastný i tam a na vše nadává stejně jako v Česku:)

Ale myslím, že většinu lidí to spíš ovlivní pozitivně. 

Cesty jsou určitě výborná zkušenost, ale nechybí ti na cestách přátelé a tím pádem i nějaký hlubší vztah?

Na bližší vztah jsou ty delší zastávky na cestách. Tam už pak nejde jen o konverzace typu “kam cestuješ“. Když se někde zastavíš na dýl a staneš se třeba součástí nějaké komunity, pak si skutečně můžeš najít dobré přátelé a nemusíš je mít pouze v Česku.
Vlastně mi naopak zde v ČR chybí někteří lidé z Indonésie, nebo Nového Zélandu.

Ty už jsi to trochu nakousl výše, ale to co předáváš lidem, není jen info o cestování, ale snažíš se jim pomoci a motivovat je do různých životních situací.

Ano, moje první přednáška je hlavně motivační a odráží to mé rozpoložení po těch cestách. Cítil jsem obrovskou potřebu ostatní nakopnout pro změnu, aby se nebáli jít za svými sny.
Ale cestování slouží jako jeden ze zřetelných příkladů.

Tuhle přednášku jsi dělal i ve vězení. Málokdo si ale umí představit, co asi vězňům vyprávíš o cestování, když nemohou ani za plot věznice. Povíš mi o tom?

To je přesně ono. Tam cílem přednášky nebylo říci, jeďte! Ale vezměte život do svých rukou a nečekejte kdo vás kde kopne do zadku a něco vám spadne z nebe!

Pro většinu je výzva odejít z práce a začít cestovat, ale když opustíte bránu věznice, krok který vás čeká je ještě důležitější a mnohem náročnější, než obkroužit svět.

Bývalý vězeň stojí před rozhodnutím, zda se vrátí do toho systému, který ho poslal do vězení, nebo v sobě dokáže najít sílu a začne hledat jiné alternativní cesty.
Mimochodem, jednalo se o ženskou věznici a pro mě to byla nejemotivnější přednáška, co jsem kdy dělal. Polovina vězenkyň měla slzy v očích a byl to hrozně silný moment.

Ale to není vše, podobnou přednášku jsi dělal i pro seniory.

Senioři jsou moje srdcovka.
Já staré lidi hrozně obdivuji a je mi líto, jak jsou v dnešní době opomíjení. Zároveň se musím přiznat, že jsem tam dost bojoval s konceptem. Musel jsem promýšlet co chci, aby si z té přednášky odnesli, protože v pokročilém věku je motivace čím dál menší a cestování už málokdy přichází v úvahu.


Nakonec jsem si ale uvědomil, že úspěch bude, když neusnou (smích). Zní to vtipně, ale jejich pozornost je dost omezená a někdy skutečně postupně usínají:) 
Takže tam už necítím moc velký prostor, abych je nějak motivoval do života a do cestování, ale spíš se jim snažím zprostředkovat ty zážitky a ukázat, jak to funguje někde jinde na planetě.

Teď jsme v tréninkové kavárně, kterou jsi vybral ty sám, před chvílí jsi tu velmi ochotně pomáhal slepé paní, ve svém volném čase se věnuješ pomoci seniorům a nejen jim,… Kdo je vlastně David Šrámek?

Ty vole,… to je těžká otázka.
Já sám sebe nerad představuji, nebo hodnotím, to by měli dělat asi ostatní. Ale řekl bych že jsem člověk, který si prostě dostatečně váží toho, co na světe má a vážím si země ve které žijeme, což je pro mě ráj a v rámci svých cest jsem skutečně nenašel místo, kde by mě to bavilo více. Ať už jde třeba o kulturu, nebo o rozmanitost ročních období a klimatu. A navíc jsem za svůj život viděl a zažil spoustu pomoci od ostatních lidí a to i tam, kde bych to vůbec nečekal, takže rád tyto maličkosti vracím zase někde jinde. Je to pouze o tom, být pozorný. Např. když jdu v metru a vidím, že se ke schodům blíží někdo s těžkou taškou, automaticky pomohu a přijde mi to zcela přirozené.



A zároveň, mám hrozně rád výzvy a hledám příležitosti, kde je prostor pro pozitivní změnu.

Mě třeba hrozně baví chodit na úřady. Tam pořád něco nefunguje a ty pracovníci jsou zvyklí, že na tebe prostě přenesou tu negaci a pak jsou tam nasraný všichni. A mě právě baví ty negace ignorovat, pořád být veselý a dělat vtípky. Oni ti úředníci pak většinou rychle roztajou.


Naučil jsem se to u budhistů. Ti tvrdí, že pokud tě může někdo naštvat, je to tvou slabostí, nikoli jeho silou.
Když na to člověk v praxi myslí, je to geniální přístup.

Takže když bude mít někdo dobrý nápad jak zlepšit svět, má jít za tebou?

Ať příjde. Minimálně do toho mohu dát spoustu energie. Pokud chceš, aby lidi dělali něco zadarmo, musíš mít dobrej nápad. A když ho někdo skutečně má, tak možnost mu s tím pomoci mě naplňuje vnitřně.

Ale k té pomoci obecně, všímám si, že lidé se snaží pomáhat mimo svůj obor a zaměření, což mi nepřijde produktivní.
Např. lidé z banky jdou pomoci natírat někam ploty. Já myslím, že by každý měl využít to, co umí nejlépe. Lidé z bankovnictví, ať někomu třeba otevřou účet, pomohou s finančními záležitosti a jiní zase pomohou svým oborem.

Pomáhat je vlastně strašně jednoduché, jen se člověk musí držet toho co umí, ano?

Ano, přesně tak. Ale pak je ještě třeba ty lidi spojit a využít toho komplexu služeb a pomoci.
 Například ty fotíš a píšeš příběhy a v té oblasti máš také vidět nejvíc výsledků. Já zase cestoval a našel mnoho inspirace se kterou se chci podělit a umím výborně spojovat lidi. Nesnažím se cpát do něčeho, co mi nejde. Když jsem chtěl pro Sue Ryder (služby pro seniory) změnit vizuál obchodů, spojil jsem se s architektem a ten pak dělal pouze to. Není dobré snažit se lidi ohnout k něčemu, co moc neumí. Taková pomoc nemusí být efektivní.

A co bys poradil těm, kdo nevěří, že jako jedinci mohou něco změnit?

Za všechny případy bych zmínil jeden a tím je ta šestnáctiletá švédská holčina, díky které statisíce lidí nešlo do školy a protestují proti vládě, aby se začala věnovat klimatickým změnám. Já osobně sice moc nevěřím, že ty změny způsobil člověk, ale o to nejde. Ta síla jednotlivce může být obrovská. Budu se opakovat, ale opět je to o síle nápadu a té myšlenky. Navíc musí přijít ve správný moment. Pak začne rezonovat ve společnosti a člověk dokáže velké věci.

Ovlivnilo tě k takovým názorům právě cestování?

Kdybych necestoval a žil celou dobu jen v mém rodném Ledči nad Sázavou, zřejmě bych byl závistivej ochlasta.


Počkej, to je dost silné téma. Potřebujeme tedy cestovat, abychom neměli předsudky a nezáviděli ostatním?

Já myslím že ano, vnímám to opravdu silně.
Ti lidé, kteří mají skutečně hodně nacestováno, jsou tolerantní vůči kulturám nebo náboženství, ale zárověň se stávají velkými patrioty České Republiky v tom dobrém slova smyslu. Protože si uvědomují, co vše tu máme.

A stíháš to vůbec časově? Pracuješ na fulltime v reklamce, děláš spoustu cestovatelských a motivačních přednášek, do toho máš různé charitativní akce a projekty a v neposlední řadě děláš manažera kapele Megaphone, která už docela frčí. Jak to děláš?

Já se popravdě sám divím, že to všechno funguje.Vždy se do něčeho vrhnu po hlavě a pak se to nějak děje a daří se mi ty aktivity i různě spojovat. 
Návod je asi takový, že ve všem co dělám, se zaměřuji jen na to, co mi v tom nejvíce jde. To pak dělám efektivně, rychle a celkem bez příprav.

Můj vzor v efektivitě je Michelangelo. On udělal spoustu geniální práce a stejně jako my všichni i on měl denně pouze 24 hodin. Takže neříkám, že nemám čas. Prostě to nemám rád. Čas máme totiž všichni. Jde jen o to, čemu tu energii věnujeme.

Jaký byl den s Davidem

David je pankáč. Ovšem v tom dobrém slova smyslu.
Kdykoli mu položíte vážnou otázku, klidně to humorem shodí a řekne něco ve smyslu “ty vole, já to stejně dělal jen kvůli ženskejm”.
Po delší době v jeho přítomnosti ale zjistíte, že je to specifický druh humoru a že všechny věci dělá z hlouby duše a vidí v nich smysl. Pomáhá lidem, chrlí nápady na zlepšení světa a i když jsou někdy hodně ujetý, vy víte, že to prostě chce dělat, protože jde o jeho vlastní podstatu.

Na první dojem bych mu přiřadil vlastnosti jako je nezodpovědnost a přehnané bohémství, ale zdání klame.
Přes jeho neopečovaný vous a rozcuch jemu vlastní, jsem v Davidovi objevil skutečný tah na branku a schopnost projekt svižně začít, ale především důsledně dokončit.
Ať už se jedná o jeho pracovní náplň v reklamní agentuře, manažerskou záštitu hudební kapely Megaphone, preciznost při přípravě cestovatelské přednášky, nebo jeho péče o společnou domácnost s Ivou, jeho krásnou ženou.

Pokud byste ale čekali, že po návštěvách budhistických klášterů a dlouhodobého pobytu mezi mnichy, bude cvičit yogu a meditovat, nebo jíst cizrnu v prostředí doutnajících vonných tyčinek, musím vás zklamat.

David má rád párek a pivo.
Pivo si dal v kavárně i v restauraci. Když se ho zeptáte kde mu pivo na světě chutnalo nejvíce, neřekne bezhlavě že u nás v Čechách. Přemýšlí a probírá v hlavě ty seznamy značek i chutí a vypadá, že odpověď nezná. Nakonec ale uzná, že pivo dělá kombinace chuti a zážitků s ním spojených, a v tom skutečně vyhrává naše země.

Den s Davidem Šrámkem je rozhodně zajímavý, plný energie, nápadů a inspirace. Zároveň není nouze o jednoduchou zábavu a dávku cynického humoru.