Vánoce bez talentu (ale důstojně)

Rozhodl jsem se, že letošní Vánoce strávím trochu neobvykle.
Chtěl jsem zjistit, jak sváteční den prožívají lidé, jejichž životní podmínky nejsou zrovna ideální. Žíjí na sociálním okraji, nemají domov, nebo je omezuje chudoba.

Naděje pro mladší

První zastávkou bylo centrum Naděje pro mladistvé do 26 let. Pozváni byli všichni, jež jsou bez domova a nedělají žádné "průšvihy".
Sociální pracovníci jim připravili poctivou vánoční večeři, včetně několika sladkostí, kávy, limonád a v neposlední řadě byl pro každého připraven dárek v podobě igelitky plné praktických věcí, jako je mýdlo, sada na holení, kalendář a pod.
Po večeři se pak na plátno promítal film.
Na této první zastávce se začaly bořit některé mé předsudky a pochopil jsem, že ne všichni mladí z ulice jsou smažky a alkoholici.
Viděl jsem velkou partu střízlivých mladých lidí, z nichž jeden se učil hrát na piáno, několik jich zpívalo koledy a u některých bylo zřejmé, že na sobě vážně pracují.
Bylo mi ctí, stát se na chvíli součástí a za sebe musím říci, že jsem viděl velmi důstojné Vánoce.

Starší bez domova

Mou druhou zastávku jsem neměl příliš daleko. Vydal jsem se totiž opět do centra Naděje, tentokrát však do mnohem většího a určeného všem starším lidem. Nikdo z pozvaných nemá kde bydlet a přežívá na ulici s občasným přespáním v azylových domech.

Už při příchodu bylo jasné, že tato vánoční oslava bude o trochu velkolepější a že přijde mnohem více hladových krků.
Aby ovšem nedošlo k omylu, jídlo nebylo z daleka jediným bodem programu. Na začátku byl proslov o sociálních rozdílech, motivační řeč a také čtení z bible. Zdálo se, že všichni pozorně naslouchali. Poté, za doprovodu živé hudby, zpívali koledy podle textů, jež pracovníci Naděje připravili na stůl. Samotná večeře měla dva chody. Podávala se chřestová polévka a následně poctivý bramborový salát s řízkem. Kdokoliv si mohl přidat co hrdlo ráčilo a také si ssebou mohl odnést cokoliv, co zbylo. Například ovoce, sladkosti a pod. Sešlost trvala asi hodinu a půl. Delší to být nemohlo, protože venku již čekala nová skupina lidí. Aby se dalo vyhovět všem, musel se program opakovat několikrát.

Tentokrát jsem viděl trochu více beznaděje než mezi mladšími. Někteří lidé byli vážně nemocní, jiní zase žijí na ulici už déle než 15 let. Vánoční večeře pro ně byla pouze malým plamínkem radosti v jinak chladném zimním období, ale musím uznat, že tento štedrý večer byl také velice důstojný a příjemně strávený.

Pozvaní si nakonec odnesli igelitky s dárky v podobě hygienických potřeb a několika dalších drobností.
Nutno také zmínit, že se to celé uskutečnilo i díky dobrovolníkům, kteří akci připravovali bez nároku na honorář.

Poctivé noční řemeslo

Pokračoval jsem dál a přemístil se hlouběji do centra města, kde bydlí chudá rodina pouličních metařů.
Přivítali mě ve svém skromném příbytku s otevřenou náručí a když jsem vstoupil, ucítil jsem již typickou vůni smažené ryby a řízků.
Povídal jsem si s 83 letou ženou, která si říká Tonička a je hrdá matka osmi dětí.
Již přes 20 let uklízí noční město. Zná zákoutí, o kterých se běžným lidem ani nezdá.
Jak sama tvrdí, nedávno o tu práci přišla velmi nespravedlivým způsobem. Její nadřízený si na ní zasedl a o práci jí připravil.
Přesto stále chodí v noci ven a uklízí město dál a zdarma. Říká, že bez práce a pohybu by zemřela. Když město spí, můžete jí potkávat spolu s dcerou i synem na Praze 1.

Ano, viděl jsem sice chudé, ovšem příjemné Vánoce s překrásně nazdobeným stromkem, pod kterým ale bylo prázdno.

Pokud někdy Toničku potkáte na ulici v oranžové vestě, přispějte jí prosím pár kaček, protože pro vás uklízí chodníky a nikdo jí za to neplatí.

Kniha pod rouškou noci

Poslední štědrovečerní zastávkou, kterou jsem stihl, byl most na Vltavské.
Sychravo, puch a chlad vltavského podchodu úplně zmrazil mé dosavadní nadšení. Ve tmě se rýsovalo několik siluet spících lidí a vánoční atmosféru tady nepřipomínalo vůbec nic. Když jsem ušel asi sto metrů, na druhé straně podchodu jsem potkal někoho, kdo nespal. Byla to žena a na cosi se soustředila pod kouskem světla, jež sem dosáhl z pouliční lampy.

Oslovil jsem jí pozdravem, koukla se na mě, ale pak se opět vrátila ke své činnosti. Zkusil jsem to ještě párkrát a až po několika pokusech, jsem si uvědomil, že nemluví česky. Byla to francouzka, ale mluvila i anglicky, takže se mi nakonec povedlo z monologu vytvořit dialog. Zeptal jsem se jí, zda nějak slaví vánoce. Vytáhla kousek třásně s několika měděnými baňkami a kývla že ano. Mnohem víc mě ale zaujala její soustředěnost k několika popsaným cárům papíru. Netrvalo mi dlouho, abych pochopil, že se jedná o rozepsanou knihu. Textu jsem nerozumněl, protože francouzky neumím, ale je to prý její životní příběh. Na ulici je šest měsíců a z Francie do Čech přijela na kole. Tvrdí o sobě, že není bezdomovec, ale cestovatel. Ve Francii prý domov má, ale sužovaly jí problémy s rodinou. Cestovala už také po Aljašce, USA a pár dalších státech a ráda by ještě do Afriky.

Povídali jsme si skoro dvě hodiny a byla zcela při smyslech. Nekouří, nemá ráda alkohol a dokonce nepije ani kafe. Mohl bych o ní vyprávět dál, ale to by dalo minimálně na samostatný příběh.
Přinesl jsem jí nějaké jídlo, papíry, tužky a pár drobností. Nedokážu objektivně říci, zda její Vánoce byly aspoň trochu důstojné, ale pevně věřím, že se mi povedlo lehce k tomu přispět.

Nicméně, poprvé jsem asi potkal bezdomovce, který není bez domova, ale venku je evidentně šťastnější a zase tolik mu toho nechybí.

24. prosince 2014 byly jedny z nejhezčích Vánoc, které jsem zažil. Připomněly mi, o čem tenhle svátek je a že je naprostý nesmysl stresovat se v nákupních centrech, půjčovat si peníze na drahé dárky, tlačit se v dopravních zácpách, nebo trávit hodiny přesčasů kvůli klientově předvánoční kampani.

Popíráme tím vlastní identitu a přehlížíme důležitější věci.

Rád bych nakonec poděkoval za pomoc:
Centru Naděje
Světlaně Frolíkové a Šárce Pernegrové