Jmenuji se Helena, a protože jsem takový drobek, většina rodiny a kamarádů mi říká "Helenka". I přes to, že je mi 37 let a dalo by se říct, že už se to asi nehodí :-)...
Žiji a dýchám pro svoji rodinu, jsem maminkou 6-leté úžasné bytůstky Valinky, díky které se mi v životě otevřelo tolik dveří do dalších dimenzí lásky, aktivit a nového myšlení, že dnes již bez nadsázky říkám, že už ani nevím, jaký byl život před Valinkou a jsem každý den vděčná za ten úžasný dar.Většinu volného času věnuji právě své rodině.

S manželem rádi vyrážíme za kulturou, a tak navštěvujeme asi nadstandardně, divadla i několikrát měsíčně, někdy opravdu i jednou týdně. Vymetáme kina a rádi si pochutnáme na kvalitním a zdravém jídle, večery trávíme nad dobrou knížkou a snažíme se tohle všechno předat naší malé holčičce.
Pracuji jako account manager v jednom velkém vydavatelství, naše tiskoviny projdou denně rukama tisíců lidí a pořad, který se u nás natáčí, je velice známý a nebojí se ani mnohdy kontroverzních témat. Já mám na starosti distribuci tisku, a tak díky mně ve velkých firmách čtou právě naše noviny.

Co se ti honilo hlavou, když jsi zjistila, že jen tak dostaneš zrcadlovku?
Na ten okamžik si pamatuji moc dobře... seděla jsem doma, sama v bytě, dcerka byla s babičkou a manžel v práci a strašně ale opravdu strašně jsem plakala. Nebylo to zrovna hezké období a já se utápěla v bolesti a žalu... a jak tak sedím, po tvářích mi tečou potoky slz, nos mám červený jako bambulu a pomalu mi z něj tečou nudle, najednou mi pípnul telefon.
Už to samo o sobě je zázrak, protože jak mám po práci, vypínám zvuk a užívám klidu. Tak jsem jej vzala do ruky a koukám, že mám "Nové žádosti zpráv 3". Většinou to ignoruju, píšu si jen s těmi, co je znám...
Ale tentokrát jsem ty zprávy otevřela. A zůstala koukat. Musela jsem si zprávu od Patricie přečíst dvakrát, aby mi to docvaklo, že budu poslední dvanáctá, která má možnost zúčastnit se projektu putovního foťáku. Moje první reakce byl z toho pláče náhlý a spontánní smích a pocit štěstí a pocit zodpovědnosti nafotit něco, co by se vůbec dalo někde publikovat.
Prostě čistá radost, že se stal zázrak.

Začalo tě focení bavit více?
100% ano.
Do té doby jsem měla možnost fotit jen na telefon a kdysi dávno na automat ještě s filmem :-). Ale i tak jsem všude i na svatbách běhala jako maniak a cvakala a cvakala. Musím říct, že i přes to, že se mi moc fotek nepovedlo, mě to opravdu chytlo a ráda bych si našetřila na nějakou svoji vlastní zrcadlovku, abych mohla v tomhle hledání toho okamžiku, pocitu, atmosféry a světla, pokračovat.
Do té doby, než jsem měla putovní foťák doma, jsem nad tím vždy jen tak nějak přemýšlela večer před spaním, že by mě to vlastně bavilo. A díky tobě se to stalo realitou. Děkuji za to.

Kolik fotek jsi asi udělala a co tě bavilo fotit nejvíce?
Ne mnoho, kolem 250 fotek.
Prvních 14 dní, co byl foťák u mě, jsem skoro nic nevyfotila, bylo mi špatně a nemohla jsem fungovat, takže jsem si jej vlastně vzala do parády na poslední dva týdny, kdy mě provázel na zimní vycházky s dcerkou do přírody a hlavně jsem měla dva stěžejní plány, co a jak nafotit.
Jeden jsi vlastně prozradil ty v rozhovoru, který jsi poskytl novinám. A tak to už to řeknu i já. Mám to štěstí, že mohu s radostí oznámit, že mi pod srdcem roste nový život. Foťák jsem s sebou brala na velký genetický ultrazvuk ve 12.tt, kde jsem si moc přála zachytit ten okamžik mého dojetí svým pohledem.

A pak ten druhý plán, vlastně to hlavní, co se mi honilo hlavou od samého začátku, a to zachycení malých šikovných baletek. Valinka chodí už od 4 let do baletu, tehdy do přípravného ročníku, nyní v 6 letech, už do 1. ročníku Dětského baletu Praha na Praze 8, pod vedením paní Veroniky Zídkové.
Dětský balet Praha je unikátní tím, že nejen, že připravují a nastudují celé baletní představení jako Louskáčka a nebo teď naposledy Alenku v říši divů, ale i tím, že paní Veronika každoročně pořádá mezinárodní baletní soutěž Taneční korunka. A tak mají všechny děti od paní Veroniky možnost si vyzkoušet na vlastní kůži ten pocit, stát na prknech, co znamenají svět, ale spolupracují i s Unicefem, kdy děti samotné- společně s rodiči či prarodiči, vyráběly panenky, které pak šly do dražby a výtěžek šel právě do Unicefu.
A protože život celé naší rodiny se od 4 let Valinky točí kolem baletu a spousty víkendů trávíme právě tím, že máme semináře, tréningy, nebo představení, moje první myšlenky směřovaly právě tímto směrem. A měla jsem tu možnost, být s holčičkami v hodině a cvakat a cvakat. Takže za mě jednoznačně děti, to mě bavilo nejvíc.
A děti bych chtěla fotit dál.

Jaký to byl pocit, foťák vrátit zpět majiteli, a vědět že jsi projekt úspěšně uzavřela?
Je to pocit hrdosti a vděčnosti, uvědomění si, že pořád ještě jako lidi dokážeme být slušní a že ještě umíme udělat něco pro dobrou věc. Pocit z toho mám krásný a hlavně cítím vděčnost, že jsem se vůbec mohla něčeho takového zúčastnit.

Co bys vzkázala fanouškům stránky Fotograf bez talentu?
Mějte se rádi, pomáhejte si vzájemně a nechte se inspirovat k dobrým skutkům tímto projektem. Na světě je krásně, a tak popadněte svůj okamžik štětí a udržte si jej v sobě.

Jmenuji se Patricie, ale často se představuji jako Páťa. Je mi jednadvacet let a jsem studentkou Vyšší odborné školy publicistiky v Praze. Hodně se pohybuji v hokejovém či hokejbalovém prostředí a fotografování mám jako druhý koníček, ve kterém se člověk odreaguje. Takže když nejsem zebrou na ploše, tak fotím utkání. Anebo jsem ve škole, kde se učím nové věci ohledně fotoaparátů a focení.

Začala jsem fotit na střední škole, kdy jsem si pořídila svůj první fotoaparát s manuálním nastavením. Dnes se tento foťák válí doma, protože ho nahradila zrcadlovka z nižších řad než je ta putovní.

Projekt mi umožnil seznámit se s konkurenční nejznámější značkou fotoaparátů dnešní doby, ale hlavně mi dopřál ten nejlepší pocit – předat foťák dál.

Co se ti honilo hlavou, když jsi zjistila, že jen tak dostaneš zrcadlovku?
Byla jsem nadšená, kdo by nebyl. Přemýšlela jsem, co budu fotit. Plánovala jsem zrcadlovku tahat neustále s sebou, třeba i na zápasy, ale ohnisková vzdálenost u objektivů mi svázala ruce a ty fotky by byly obyčejné a nic neříkající. Takže jsem s ním chodila do školy a ze školy, kdy jsem nějaké momentky pořídila.

Začalo tě focení bavit více?
Mě focení baví a bavit bude. Nebo aspoň by mělo, když jsem si ve škole vybrala specializaci Fotografie/grafika. Ale bohužel ten čas není nafukovací a tak se člověk snaží fotit momentky než se zdržovat „čančáním“ pozadí nebo lidí.

Kolik fotek jsi asi udělala a co tě bavilo fotit nejvíce?
Fotek jsem nafotila necelých 400. Za ten měsíc jich bylo rozhodně více, ale musela jsem využívat i mou vlastní zrcadlovku, takže na Puťák (jak nazvala jedna holčina Putovní foťák v komentáři na facebookové stránce) zbyl jen tento počet.
Nedá se říct, co mě bavilo fotit nejvíce. Jen vím, že mě nebaví fotit lidi, kteří by mi měli pózovat.

Podle čeho jsi vybírala, komu foťák věnuješ dál?
Nebudete tomu věřit, ale byl to nejtěžší úkol z celého zapůjčení foťáku. Vybírala jsem jeden večer asi dvě hodiny. Po osobní zkušenosti jsem hledala někoho, kdo doma žádnou zrcadlovku nemá a strašně rád by si ji osahal a vyzkoušel. Nakonec jsem to vzala způsobem, že jsem si otevřela komentáře pod fotkou z facebookové stránky, kde si lidé přáli, aby byli těmi posledními. Zvítězila sympatie komentáře a tak jsem informovala paní Helen.

Jaký to byl pocit, někoho prostě jen tak obdarovat a nic za to nechtít?
Úžasný, nejlepší, bombastický, luxusní a já nevím jaký ještě. Naše předání proběhlo na tramvajové zastávce Václavské náměstí. Sešly jsme se, a při předání její oči mluvily za vše. Byla ohromně šťastná a já každým slovem vnímala tu její radost. Víc nevyzradím, to vám jistojistě Helen nafotí popřípadě doplní rozhovorem.

Co bys vzkázala fanouškům stránky Fotograf bez talentu?
Já myslím, že to lidé přede mnou už řekli. Sledovat tento i kterýkoli jiný projekt Fotografa bez talentu, protože on zavádí něco nového - něco neobyčejného.
Jo a hlavně - těšte se na fotky a rozhovor posledního člena této štafety.

Jmenuji se Radek, je mi 25 let a jsem pracující student z Prahy. Už od dob, kdy jsem jako malý dostal svoje první PC, mě nejvíce zajímala práce s multimédii obecně.
Přes první fotografie a videa jsem se dostal k tvorbě elektronické hudby, u které jsem zůstal doteď.
Na časově náročnější tvorbu svých amatérských videí již sice nemám moc volného času, za to fotografii se snažím věnovat ve volných chvílích stále.

A stále mě to – světe div se – baví. 

Co se ti honilo hlavou, když jsi zjistil, že jen tak dostaneš zrcadlovku?
Byl jsem zkrátka nadšený. Bral jsem to jako obrovskou souhru náhod, jelikož poslední cca čtvrtrok uvažuji o pořízení vlastního stroje. Nikdy dříve jsem focení zrcadlovkou nezkoušel, takže skvělá příležitost byla přímo přede mnou.

Začalo tě focení bavit více?
Určitě. Já sám vlastním ultrazoom, který dle mého názoru produkuje fotografie ve kvalitě, která mně, starému amatérovi postačuje. Ovšem byl jsem o to víc nadšený a možná i překvapený, když jsem se po pár dnech se zrcadlovkou sžil a objevil všechny (vlastně asi určitě ne všechny) možnosti, které skýtá. Už mě asi nikdy nebude bavit fotit s automatickým zaostřováním! 

Kolik fotek jsi asi udělal a co tě bavilo fotit nejvíce?
Kolem 150 jich bylo. Fotil jsem především přírodu. Přírodu mám totiž rád víc, než cokoliv jiného. A tak už to asi bude navždy.

Podle čeho jsi vybíral, komu foťák věnuješ dál?
Doslechl jsem se o Pátě, kamarádce Kuby, který fotoaparát předával mně, takže další cesta putovní zrcadlovky byla jasná – na roh Spálené a Lazarské.

Jaký to byl pocit, někoho prostě jen tak obdarovat a nic za to nechtít?
Parádní. Myslím, že každý člověk v sobě má určitou kreativitu, kterou by se měl neustále snažit objevovat a rozvíjet. A pokud můžete být u jednoho z impulzů k takovému rozvoji, je to vždycky super. No ne?

Co bys vzkázal fanouškům stránky Fotograf bez talentu?
Ať sledují a podporují. Lidí s talentem a navíc se srdcem dokořán není nikdy dost. 

Moje jméno je Kuba, posledních deset let svého života se věnuju hudbě, která dala mému životu směr, díky tomu žiju celkem zajímavý, a ne moc nudný život.
Jak jsem psal, hodně se věnuju hudbě - koncertuju, skládám, učím a každoročně pořádám několik festiválků.

Do toho mám ještě klasickou práci tak toho času sám na sebe bohužel moc nemám.
Focení sleduju poslední dva roky, sám jsem amatér a mám doma takovej foťák pro začátečníky, takže se učím za pochodu. Hrozně rád sleduju fotky kamarádů a kamarádek protože každá fotka má svůj příběh…

Co se ti honilo hlavou, když jsi zjistil, že jen tak dostaneš zrcadlovku?
No, v první chvíli jsem tomu nevěřil, a bral jsem to jako výzvu si vyzkoušet něco nového. Tenhle projekt sleduju už od začátku, a vůbec jsem nepočítal s tím že by se foťák mohl dostat až ke mně. Takže když mi Magda napsala tak jsem si jen řekl: „Jo super, je to výzva!“

Začalo tě focení bavit více?
Více? No focení mě baví celý život, spíš jsem byl hrozně překvapen z toho rozdílu v kvalitě fotek. Byl jsem překvapený třeba i váhou foťáku a jeho funkcemi.
Spíš mě mrzí, že jsem si nedokázal během září s nikým sednout, abych se ponořil do všech jeho tajů a funkcí.

Kolik fotek jsi asi udělal a co tě bavilo fotit nejvíce?
Zhruba tři stovky fotek jsem udělal, nejvíc mě bavilo, když jsem si udělal výlet do Berouna za těhotnou sestrou a udělali jsme pár fotek. To jsem si s tím foťákem vyhrál nejvíc. Škoda že jsem září, měl tak pracovně náročné, jinak bych si těch výletů udělal více, a bylo by určitě i víc fotek.
Na pár hodin jsem půjčil foťák kamarádovi a udělali jsme pár fotek během zkoušky s kapelou – sám se focení věnuje a byl překvapený projektem „putovní foťák“ a jak ten foťák kvalitní je.

Podle čeho jsi vybíral, komu foťák věnuješ dál?
Tak nejdříve jsem si vybral kamaráda, který se snaží fotit, myslel jsem si, že by mu tahle zrcadlovka otevřela víc obzory, protože sám jednu má. Nakonec jsme zjistili, že má dost podobný typ foťáku a během října by neměl tolik času, tak jsem vyslechl přání jedné slečny, která se přimluvila za svého přítele, který by se rád naučil s něčím novým a focení ho baví – takže si myslím, že tohle předání dál mělo smysl – chtěl jsem to předat někomu koho focení baví, ale nemá prostředky pracovat s kvalitou kterou tahle zrcadlovka rozhodně má.

Jaký to byl pocit, někoho prostě jen tak obdarovat a nic za to nechtít?
Byl jsem rád, že jsem mohl někomu udělat radost, a do jisté míry mu i splnit přání.  Takže pocit radosti – to rozhodně! 

Co bys vzkázala fanouškům stránky Fotograf bez talentu?
Ať sledují Fotografa bez talentu dál, jeho projekty mají smysl.
Jsem hrozně zvědav na další projekty. A děkuju za možnost být součástí zrovna tohoto projektu.

Jmenuji se Magdalena, přátelé mě oslovují Majdi.

Mám ráda zvířata, spoustu času trávím v kuchyni a čtením knih.

Chodím do divadel, hodně poslouchám muziku, píšu básničky a občas si jdu taky zasportovat.

Co se ti honilo hlavou, když jsi zjistila, že jen tak dostaneš zrcadlovku?
Bylo to dost nečekané, hlavně proto, že pár dní předtím jsem odpovídala tehdejší dočasné majitelce foťáku, proč bych ho měla dostat a že se na mě možná štěstí usměje. Už byla domluvená s někým jiným, ale přesto, štěstí se na mě usmálo. 

Začalo tě focení bavit více?
Nevím, zda můžu říct více, baví mě nejspíš stále stejně. Focení jako takové je super, bohužel si už ale moc nevím rady s následným upravováním fotek, to mi zatím moc nejde.

Kolik fotek jsi asi udělala a co tě bavilo fotit nejvíce?
Fotek jsem udělala zhruba kolem tisícovky, opravdu použitelných jich ale bylo minimum. Nejvíc mě baví fotit zvířata, lidé mi připadají takoví nezáživní.

Podle čeho jsi vybírala, komu foťák věnuješ dál?
Bylo to v podstatě celkem jednoduchý. Podívala jsem se na stránky Fotografa bez talentu na Facebooku a omrkla, kdo lajkuje příspěvky. A protože jsem chtěla, aby další obdarovaný byl zástupce mužského pokolení, padla volba na prvního sympaťáka, kterého jsem objevila.

Jaký to byl pocit, někoho prostě jen tak obdarovat a nic za to nechtít?
Super. Já obecně strašně ráda dávám dárky. Svým blízkým, kterým dělám radost nejčastěji a samozřejmě i těm, které sama neznám.

Co bys vzkázala fanouškům stránky Fotograf bez talentu?
Že „fotograf bez talentu“ dozajista talent má a že je to velký srdcař, protože se pustil do takového experimentu. Věřím, že se foťák v pořádku vrátí.
Díky!

Jmenuji se Blanka, studuji chemii na Karlovce a kamarádi se mě rádi ptají, zda jim neuvařím piko, jaký je složení ibalginu nebo jaký je rozdíl mezi slzami štěstí a smutku. Nicméně čím víc studuji, tím víc mám pocit, že chemii (všemu) nerozumím.
Na sraz chodím vždy o 5 minut pozdě a na ulici jsem naprostý ignorant. Miluji Prahu svojí krásou a bezprostředností, každý tu najde to své, ať už jste panička, hipster nebo Čech s ponožkami v sandálech. Ale hrozně ráda vyjedu pryč do přírody a dokážu si ji totálně užít. Tedy pokud mě nepostavíte na kraj skály a nepovíte, jaká je to krásná výška. Mám z nich strach.

Co se ti honilo hlavou, když jsi zjistila, že jen tak dostaneš zrcadlovku?
Jen "neuvěřitelný, neuvěřitelný, neuvěřitelný,..!" a zvláštní pocit usmívání, že mám tu čest mít foťák zrovna tohoto Fotografa, kterého uznávám jako člověka.

Začalo tě focení bavit více?
Myslím, že by mě focení bavilo, ale popravdě jsem toho na konci měsíce už měla dost. Ze začátku jsem byla naprosto nadšená, ale uběhl týden, dva a já pořád uměla jen s nejzákladnějšími funkcemi a při pohledu na dokonalou fotku, jsem ji nedokázala vyfotit, neuměla jsem to správně nastavit.
Nemluvě o tom, že jsem tahala foťák naprosto všude, což se mi často proneslo, protože jsem žádnou fotku na procházce neudělala.
Přeci nebudete kamarádku přerušovat ve vyprávění toho nejlepšího příběhu slovy "počkej, zastavme se tady, já si to tu vyfotím" a tím celou pointu zabila. Chtěla bych spíš zrcadlovku vlastnit, takhle mě tlačil omezený čas.

Kolik fotek jsi asi udělala a co tě bavilo fotit nejvíce?
Asi patnáct set fotek a stoprocentně mě nejvíce bavilo fotit na Šumavě. Vzala jsem krosnu a na pár dní se zdejchla z domova. Nemusela jsem se na nikoho ohlížet a dělala jsem si i dvouhodinový přestávky kdesi v lese, kde jsem jen relaxovala, přemýšlela a nakonec i fotila. Byly to krásný okamžiky. (I když jsem je svojí nešikovností nedokázala zachytit :D )

Podle čeho jsi vybírala, komu foťák věnuješ dál?
Původně to pro mě bylo hrozně těžký, strávila jsem nad tím doslova hodiny. Projížděla jsem komentáře na stránce a vybírala člověka, který by mi i jen pár slovy přišel zajímavý.
Zaujmout mě mohl jakkoli, ale mám ráda lidi se snahou nemít předsudky. Dostala jsem se až do října 2014, kdy fotograf napsal, že nezveřejňuje všechny, jemu odvyprávěné, příběhy, protože ti lidé odmítli fotografii a zveřejňování detailů.
Komentář zněl "a zrovna tyhle příběhy by měly zaznít.. vážím si takových lidí.." a hned jsem chtěla foťák předávat. Bohužel nachlazením a vzdáleností se do těchto rukou nedostal.
Protože jsem se to dozvěděla až 10., tedy už skoro půl měsíce, kdy ho měl mít někdo další, předala jsem ho ještě ten den první sympatické slečně, co se ozvala.

Jaký to byl pocit, někoho prostě jen tak obdarovat a nic za to nechtít?
Když to řeknu zcela upřímně, nic velkého ani neobvyklého. Prostě jsem se účastnila projektu, jehož součástí bylo předání zrcadlovky dál. Zřejmě to bylo tím, že to nebylo něco, co mi patřilo, ale bylo jen půjčeno.
Naopak když jsem našla nedávno peněženku, měla jsem radost, že jí můžu předat s doklady i hotovostí zpět a nedostala se do špatných rukou.

Co bys vzkázala fanouškům stránky Fotograf bez talentu?
Čest Fotografovi bez talentu.
#bezpredsudku

Jmenuji se Tereza a mou největší vášní je klasický zpěv. Věnuji se zpěvu celý život. V současné době pod vedením skvělé profesorky na konzervatoři. Mám ráda jakoukoli dobrou hudbu všech žánrů, ale klasická hudba je pro mě vrchol krásna.
Živí mě vizážistika a velmi mě na mé profesi baví, že díky ní můžu být přítomna procesu vzniku fotografie.

Co se ti honilo hlavou, když jsi zjistila, že jen tak dostaneš zrcadlovku?
Michal mi napsal zprávu na mou stránku. Já zprávu otevřela a říkám si: “Zas nějaký kluk píše.” a zprávu jsem zase zavřela. Za dva dny koukám, co že to chtěl a byla jsem překvapením bez sebe, že mi předá putovní foťák.
Hned jsem mě napadlo, koho požádat, aby mi pomohl s návodem na užívání zrcadlovky. Ta už putuje dál, ale jeden člověk mi od té doby říká Terezko...

Začalo tě focení bavit více?
Ne:-D Focení byla skvělá zkušenost a zároveň velká zodpovědnost. Fotila jsem hodně přátel a byl pro mě problém jim pak fotky posílat. Jsem schopná všemožné zařídit, domluvit, ale tyhle “úřední záležitosti” jsou pro mě oříšek. 

Kolik fotek jsi asi udělala a co tě bavilo fotit nejvíce?
Nafotila jsem cca tisíc fotek a největší výzvou pro mě bylo oslovovat lidi na ulici, zda je můžu vyfotit.

Podle čeho jsi vybírala, komu foťák věnuješ dál?
Chtěla jsem poslat foťák někomu, kdo ho využije k něčemu kreativnímu a kdo se k foťáku dostane třeba poprvé v životě tak, jako já. Blanka byla jediná, která mě svým nápadem zaujala. Moc se těším na fotky z jejího toulání po ČR.

Jaký to byl pocit, někoho prostě jen tak obdarovat a nic za to nechtít?
Pocit zodpovědnosti. Hned jsem jsem foťák sama obdržela, jsem prohlásila, že nejtěžší pro mě bude vybrat toho, komu jej pošlu dál. Neměla jsem strach, že by foťák zmizel, ale chtěla jsem jej poslat někomu, kdo jej plně a ohleduplně využije.

Co bys vzkázala fanouškům stránky Fotograf bez talentu?
Važme si lidí, kteří poukazují na různá tabu ve společnosti a pomáhají tím otvírat naše oči i srdce. Jedním z nich je Fotograf bez talentu. 

Jmenuji se Michael a jsem trochu praštěný. Slyším na mnoho přezdívek, které vznikali dlouhou dobu a tvořili se podle prostředí ve kterém jsem žil. Baví mě grafika, design, videohry a vše kolem aut. Mezi mé největší koníčky patří latte art, který se snažím v pracovním spěchu co nejvíce fotit.

Co se ti honilo hlavou, když jsi zjistil, že jen tak dostaneš zrcadlovku?
Bylo to super  překvápko od Marty se kterou jsem se x krát bavil o grafice a focení (ještě jednou díky M!). Takže když mi napsala, že budu mít možnost si osahat ten šílený stroj byl jsem samozřejmě nadšen.

Začalo tě focení bavit více?
Focení mě baví pořád. Problém bylo načasování obdržení foťáku. Pracovní vytížení se změnilo na hledání nového jobu a bohužel nebyl čas a ani nálada. Nicméně jsem neskutečně rád i za těch pár snímků, které jsem pořídil a řeknu vám, že jsem se do toho nastavování tak ponořil natolik až jsem ho roznastavil a výsledek jsem viděl na velké obrazovce teprve nedávno. Škoda, snad příště.

Kolik fotek jsi asi udělal a co tě bavilo fotit nejvíce?
Pár desítek a baví mě ty nekonečné možnosti nastavování. Potřeboval bych na to parťáka co by si se mnou na týden sedl a předvedl veškerý potenciál toho stroje.

Podle čeho jsi vybíral, komu foťák věnuješ dál?
Chtěl jsem samozřejmě aby to byl tvůj fanoušek. Náhoda se pak postarala o to, že to byla Terka, kterou si fotil za Liky na facebooku. Náhoda šílených rozměrů a asi to tak mělo tím pádem být. Terka je vizážistka, což má podle mě hodně společného s focením. Doufám tedy, že ho využila více než já.

Jaký to byl pocit, někoho prostě jen tak obdarovat a nic za to nechtít?
Snažím se lidem kolem sebe dávat pořád kousek sebe. Dávat jim najevo, že jejich přítomnost je pro mě důležitá a jsem za ně vděčný.

Co bys vzkázal fanouškům stránky Fotograf bez talentu?
Podporujte! Šiřte! Mluvte o problémech! Snažte se je řešit! Buďte šťastní! Ještě jednou díky!

Jmenuji se Marta, ale někteří mě znají jen pod písmenem M :) Miluji hudbu a videa stejně jako jídlo, až je to nezdravý :D Ráda běhám s foťákem i bez.

Vždycky jsem měla pocit, že někam pospíchám, že chci x věcí najednou stihnout a vyzkoušet. Jistý povinnosti, který jsem myslela, že mám pod kontrolou, mě donutily se zastavit a zamyslet se nad tím, kam teda vlastně směřuji a jak se s tím vším hodlám poprat nebo to vzdát a tak si teď cením každý minuty každý den.

Co se ti honilo hlavou, když jsi zjistila, že jen tak dostaneš zrcadlovku?
Když mě Řeznik oslovil 1. dubna, tak první, co jsem si řekla, bylo APRÍÍÍÍÍÍL. A to, že mi chce poslat putovní foták, byl apríl na n tou.  Ale zároveň jsem si nechávala v záloze pózičku ,,so close” Freddieho Mercury, protože jsem fotak vážně potřebovala jako sůl. Kde jinde Vám zapůjčí zadarmo zrcadlovku na měsíc? O tom se mi jen možná zdálo.

Začalo tě focení bavit více?
Upřímně nejdříve mi stály vlasy hrůzou :D Tolik funkcí ten aparát měl, až jsem s tím nedokázala vyfotit vůbec nic. Pořád to bylo mázlý a bledý a nemohla jsem připustit fotit s takovou mašinou na automat...proto mi trvalo nějaký čas než jsme se skamarádili, ale stálo to za to. 

Kolik fotek jsi asi udělala a co tě bavilo fotit nejvíce?
Vzniklo něco kolem 3000 fotek a videosekvencí něco přes 700. Nejvíc kouzelné mi přijdou děti, nestydí se a neřeší, jestli je někdo fotí nebo jestli na fotce budou vypadat dobře, stejně jako já při pořizování fotek s nima. Sama jsem někdy nechápala, co jsem ochotná pro záběr udělat. Vlézt suverénně na pódium, válet se uprostřed Václaváku, celá mokrá od mýdlových bublin … to bylo moje :D Bylo mi jedno kdo kouká, co si myslí,  já si pro tu fotku či záběr prostě šla!

Podle čeho jsi vybírala, komu foťák věnuješ dál?
Chtěla jsem vybrat někoho, kdo foták potřebuje k práci. Někoho, kdo se nebude vymlouvat na to, že je to pro něj blbé období nebo, že se mu to zrovna nehodí. Ten kdo ví, že to je foták přenosný, že rád visí na krku, že je to zkrátka kamarád do nepohody i do velké pohody i na velký hody. Že z něj vymáčkne maximum a přeskočí ze snění, o tom jak jednou někdy něco nafotí, do reality. Podle nadšený reakce na to, že se stává novým majitelem fotáku, byl Majkl jasná volba. Hned mu začalo šrotovat v hlavě, co všechno s tím dokáže zachytit, tak se těším, jakými hoody nás Majk provede.

Jaký to byl pocit, někoho prostě jen tak obdarovat a nic za to nechtít?
Dát žvýkačku, cigárko, bonbon nebo kytku jen tak někomu na potkání, to občas vídám, ale dát jen tak takovou luxusní aparát…no pocit to byl naprosto parádní, že taková možnost sharingu tu je. Až budu vlastnit něco podobného já, tak se rozhodně pouštím do stejné akce aspoň mezi blízkýma. Je to škoda, když někomu, kdo by se tomu rád věnoval, brání finance.

Co bys vzkázala fanouškům stránky Fotograf bez talentu?
Inspirujte se od fotografa bez talentu vším, co dělá ať pak taky inspirujete své okolí. 

Já jsem Honza, ale drtivá většina znýmých mi říká Reznik. Je to přezdívka, která vznikla asi před 8 lety, když jsem se začal pohybovat v tanečním světě... to vlastně tak trochu kecám, v taneční světě se pohybuju asi 15 let.

Začínal jsem akrobatickým rokenrolem, po několika letech jsem se začal věnovat bboyingu (break dance) a v tom období vznikla přezdívka Reznik. Teď už se nějaký ten rok věnuji New Style Hustle. Jsem součástí taneční skupiny "The Madcap Hustlers".

Rád tvořím věci a baví mě, když po mě něco zůstane. Zároveň jsem ale línej, takže tvořím převážně na počítači. Zkouším všechno a inspiruju se kde se dá ;)

Co se ti honilo hlavou, když jsi zjistil, že jen tak dostaneš zrcadlovku?
Dost mě pobavila ironie osudu :D
O projektu Fotografa bez talentu jsem četl už před tím a zároveň se s ním znám, takže mi to přišlo vtipný.

Začalo tě focení bavit více?
Focení mě vždycky bavilo, je to jeden ze způsobů tvorby, kdy po mě něco zůstane. Nikdy jsem ale nerozuměl těm číslům, vo se na foťáku nastavují a tak jsem fotil telefonem. Když jsem byl donucen si něco zjistit a hrál jsem si s tím, tak mě to přivedlo k něčemu, co mě na tom baví ještě více - následná úprava fotek.

Kolik fotek jsi asi udělal a co tě bavilo fotit nejvíce?
Hele, je to celkem paradox. Neměl jsem vůbec čas fotit. Foťák jsem vytáhl asi 3 za celý měsíc. Jednou jsem ho vzal na taneční lekci, kde učím a pak na taneční soutěž. Celkem vzniklo asi 2000 fotek, ale použitelných jich bylo asi jen 600. Jsou na facebooku, kdyby to někoho zajímalo ;) Podle mě by dobrá fotka měla podněcovat pozorovatele, aby si začal domýšlet příběh, který má vyprávět. Mě osobně baví fotit tanec, tam lidi nekontrolují emoce, a portréty, protože mě baví číst v lidských očích.

Podle čeho jsi vybíral, komu foťák věnuješ dál?
Chtěl jsem ho dát někoku úplně cizímu, aby foťák prošel různými prostředími a zaznamenal nejrůznější věci. Samotného mě zajímá, co všechno objektiv za ten rok uvidí. Narazil jsem na problém, mohl jsem si zobrazit jen svoje přátele, kteří likují fotografa a většina z nich byli také tanečníci. Narazil jsem pak na jednu slečnu, o které vím, źe svět vnímá lehce netypicky, takže se těším, co vytvoří.

Jaký to byl pocit, někoho prostě jen tak obdarovat a nic za to nechtít?
Už je to dýl, co jsem zjistil, že to je celkem dobrodružství nezištně dávat. Ono se to vždycky vrátí, ale nevíš jak :)

Co bys vzkázal fanouškům stránky Fotograf bez talentu?
Dvě věci:
Jednak bych tímto rád uspořádal hon na identitu Fotografa bez talentu. Sejdeme se 15.4. v 12:00 na Václavském náměstí a půjdeme se podívat na to, kdo je tenhle dobrodinec bez tváře!
Druhak, až uvidíte, že někdo prodává foťák fotografa bez talentu, nevěřte tomu :D

Jmenuji se Kačka a studuji v Praze na ČVUT. Mojí největší vášní je létání a akrobacie a vše s tím spojené. Dostat jen tak zrcadlovku byl neskutečný pocit, avšak jsem ji dostala v nejméně vhodnou dobu pro mě - v období, kdy se skoro nelétá a ještě k tomu jsem měla náročné zkouškové. Trošku mě mrzí, že jsem nemohla nafotit to, po čem jsem vždycky toužila, že bych nafotit mohla, přesto jsem dostala neopakovatelnou možnost fotit obyčejné všední věci trošku jinak.

Dříve jsem foťák měla, ale ukradli mi ho (na motorce za jízdy (neptejte se, jak se to stalo, za blbost se platí)), a dlouho jsem váhala, zda si koupit nový. Roky plynuly, já se odstěhovala od rodičů, nastoupila na školu a stěží občas dávám do kupy peníze na rohlíky, takže kupovat nový fotoaparát nepřipadalo v úvahu. Mít jen tak tu možnost fotit na jeden měsíc takovýmhle foťákem bylo neuvěřitelné. Musím se přiznat, že často od učení jsem právě utíkala k focení.

Co se ti honilo hlavou, když jsi zjistila, že jen tak dostaneš zrcadlovku?
Říkala jsem si, proč zrovna já? Stránka Fotograf bez Talentu má okolo 20 tisíc fanoušků, ale zrovna to padlo na mě.. Po nějakém čase jsem už nad tím nechtěla přemýšlet a přijmula to jako příjemný fakt. Ne za vším musíme hledat důvody a odpovědi.

Začalo tě focení bavit více?
Focení mě bavilo odjakživa. Někdo říká, že fotka krade duši. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, zvlášť potom, co mi foťák ukradli a já neměla čím fotit (hodně jsem cestovala) a snažila se veškerou atmosféru vnímat a zarýt si ji do paměti. Utvrdila jsem se, že atmosféra fotky je jedinečná, a pokud člověk nestráví 2 hodiny instalováním fotoaparátu, ale vyfotí přijatelnou fotku, a pak nasává své okolí, pořízená fotografie bude mít vždy větší hodnotu. Alespoň pro mě. Takže dalo by se říct, že focení mě baví stejně, jen jsem znovu probudila ten chtíč jít a vyfotit.

Kolik fotek jsi asi udělala a co tě bavilo fotit nejvíce?
Udělala jsem okolo 450 fotek a nejvíce mě baví fotit lidi. Jejich výrazy, nálady, emoce. Avšak od většiny z nich jsem yla požádána, abych jejich fotky nezveřejňovala, tudíž na výběru fotek moc lidí nenjadete.

Podle čeho jsi vybírala, komu foťák věnuješ dál?
Procházela jsem komentáře, zvlášť u příspěvků ohledně putovního fotoaparátu. Pak mi přišlo, že většinou to komentují nebo likují ženy, a tak jsem se rozhodla, že to předám muži, méně početné části fanoušků. Můj první výběr padl na muže jménem Peter, avšak ten žije v Bratislavě a předání z důvodu časového pressu bylo nereálné. Pak jsem měla ještě 2 typy, komu foťák předat dál. Byla to volba pouze sympatie z profilové fotografie. Oslovila jsem oba dva, abych vůbec věděla, zda mají zájem a oběma vysvětlila situaci. Pak jsem se zaměřila na jejich koníčky a podle toho jsem se nakonec rozhodla.

Jaký to byl pocit, někoho prostě jen tak obdarovat a nic za to nechtít?
O tohle se snažím často, dávat a nic za to nechtít. Věřím, že jednou se mi to vrátí. Takže tohle by měla být spíše otázka na Vás, jaké to je, protože Vy obdarováváte všechny zúčastněné v řetězci, my jen předáváme štafetu.

Co bys vzkázala fanouškům stránky Fotograf bez talentu?
Co bych vzkázala? Jen, že talent máte, děláte zajímavý sociální experiment a je mi ctí být jeho součástí. A věřím, že všichni fanoušci do jednoho doufají v jeho úspěšnost.

Jezdím downhill, jsem nezadaná, ráda experimentuji s vlasama, mám ráda ticho v lese, ale i HC koncerty v první řadě.

Miluji zvířata, bojím se vody a spím s plyšákama v posteli.

Jsem taky hodně potetovaná a ráda bych byla ještě více:)

Co se ti honilo hlavou, když jsi zjistila, že jen tak dostaneš zrcadlovku?
Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit. Nikdy jsem nic nevyhrála a teď najednou.. Když jsem viděla svoje jméno a fotograf mě kontaktoval, byla jsem v šoku, ale štěstím. Moc mě to potěšilo a dodalo trochu sil jít dál.

Začalo tě focení bavit více?
Určitě mě focení začalo bavit daleko víc. Když máte v ruce tak super foťák, fotí se skoro samo. Jen to chtělo nějaké nápady. Ty mě napadly hned poté, co jsem se to dozvěděla, že ho budu mít. Přeci jen se to prostředí úplně nabízelo a lidé kolem mě byli ochotni i pózovat.

Kolik fotek jsi asi udělala a co tě bavilo fotit nejvíce?
Udělala jsem zhruba 300 fotek. Některé byly k zamyšlení, jiné zachytily smutné okamžiky, ale nejvíc mě asi bavilo focení ve sprše s mou spolubydlící. U toho jsme se obě hodně zasmály.

Podle čeho jsi vybírala, komu foťák věnuješ dál?
Vybírala jsem někoho zajímavého, aby byl zase z jiného prostředí. Katka mě zaujala. Její cíl je létat s cestovním letadlem.
Již nyní létá dost často s kluzákama a menším motorovým letadlem. Myslím, že je to zajímavé prostředí a bude mít co ukázat hlavně lidem, kteří toho o létání moc neví.

Jaký to byl pocit, někoho prostě jen tak obdarovat a nic za to nechtít?
Já osobně obdarovávám své okolí celý život. Dělá mi to radost. Davám spíš menší dárky, jen aby člověk věděl, že na něj taky někdo myslí. Teď to bylo vážně emotivní. Vidět tu radost v očích někoho jiného. Úplně jsem viděla, jak se na to těší.

Co bys vzkázala fanouškům stránky Fotograf bez talentu?
Fanouškům bych vzkázala, aby víc šířili tuto stránku. Aby z těch úžasných fotek na profilu mělo radost víc a víc lidí. Jmennuje se to "fotograf bez talentu", ale já tam vidím obrovský talent u fotek i na dělání lidem radost. Obdivuji, že se i v dnešní době najde člověk se srdcem na správném místě a poukazuje na věci, které lidé nechtějí vidět (ať už vědomě, či nikoliv).