Co tě jako první napadlo, když se ti předchozí majitel ozval a oznámil ti, že si tě vybral?
Napadlo mě, že se musím dát rychle dohromady a jet si foťák převzít. Byla jsem zrovna nachlazená a všechno mě bolelo, ale předchozí majitelce vycházelo předání hned na další den a nechtěla jsem projekt zdržovat hned v začátku. Zároveň jsem měla obrovskou radost, že můžu být tím jedním článkem v řetězu majitelů putovního foťáku.
Jak se ti se zrcadlovkou fotilo?
Zpočátku to byl trošku boj. Nejsem ten typ člověka, co si čte návody, takže jsem prvně jen tak zkoušela různá nastavení a čekala, jak fotka vyjde. Nakonec jsme se ale skamarádily, pak už se fotilo dobře.
Stál ten pocit při předání dál za to, nebo by bylo lepší si foťák nechat?
Já bych si foťák určitě nenechala. Radost při převzetí, focení i předání dalšímu majiteli mi dělala právě myšlenka, že foťák potěší ještě několik dalších budoucích majitelů - alespoň doufám, že poputuje dál. Pro mě vlastně celý projekt putovního foťáku není o tom samotném foťáku, ale právě o předávání radosti mezi lidmi. Ten foťák je jen takový prostředník. Takže mě ani nenapadlo si foťák nechat, protože chci, aby udělal radost i dalším lidem, tak jak dělal radost mně.
Byl někdy v tvém životě moment, který nebyla možnost vyfotit a lituješ toho?
Pár chvil bylo, většinou nějaké zajímavé úkazy spojené s počasím a přírodou. Třeba když v sousedních Jedovnicích ležela mlha a z ní vykukovaly jen horní patra tří paneláků. Nebo když jsem zrovna včera viděla z autobusu pole zalité sluncem a na obzoru za ním v krásném kontrastu temné nebe zuřící bouřkou. Na druhou stranu si vždycky říkám, že kdybych měla v ruce pořádný foťák a tyhle obrazy vyfotila, nakonec bych je jen uložila do počítače a už si na ně pořádně nevzpomněla. Hezká vzpomínka je pro mě důležitější než hezká fotka. Proto jsem vlastně tak ráda za účast v projektu putovního foťáku - nešlo mi ani tak o to, co jsem fotila, ale o tu hezkou vzpomínku, že jsem mohla být součástí.
Podpořte autora
Diskuze