Lajky jsou tu málo platný

Chtěl jsem zkusit, jestli to bude fungovat i s příběhy lidí, kteří nežijí v České republice, ale 8 000 km od nás.

Bangladéš mě zajímal už několik let. Exotická ale chudá země bez turistického ruchu, navíc často podrobovaná různým přírodním katastrofám. Dlouho jsem si pohrával s myšlenkou, že se tam podívám.

Pak se jihlavští Pio Squad vrátili na hudební scénu s projektem Pio Squad for Čalantika. Tak jsem se díky nim dozvěděl o Čalantice. Vzdělávacím centru pro děti ze slumu Čalantika, které v Bangladéši provozuje česká humanitární organizaci ADRA. Malé děti tam získávají šanci chodit do školy a tím se dostat na nejlepší cestu, jak se vymanit z chudoby a života ve slumu.
Pio Squad o nich natočili skvělý klip, kde se zpívá: “Lajky jsou tu málo platný.” Tak jsem to vzal jako hozenou rukavici a rozhodl jsem se, že dětem z Čalantiky pošlu víc než lajk.

Bangladéšská facka

Kontaktoval jsem Adru a spojil se s lidmi, kteří mají na starosti Čalantiku a program adresné podpory dětí BanglaKids. Vydal jsem se s nimi na cestu do Bangladéše, abych na vlastní oči viděl, jak se tam žije, a to svědectví přivezl zpátky k nám. A byla to síla.

Hned na letišti jsem dostal silnou facku v podobě štípajícího vzduchu a byl problém se vůbec pořádně nadechnout. Horko, dusno, smog, stísněnost, hluk, přelidněnost. To všechno v intenzitě, jakou si Evropan neumí představit, dokud to nezažije na vlastní kůži.

Mezi rozpálenými plechovými stěnami slumových příbytků to bylo ještě horší. Bylo mi na omdlení, musel jsem utéct pryč, abych nezkolaboval.

V Dháce je pět tisíc slumů, Čalantika je jedním z nich. Rozlohou není vetší než fotbalové hřiště, ale v jeho útrobách žije 12 000 lidí. Teda asi. Nikdo to neví přesně ani jeho obyvatelé se neshodnou na přesném čísle. 

Je to pravděpodobně to nejhorší místo, které si dovede představit k výchově dětí. Žije se tu nad bažinama plných odpadků, špína je všudypřítomná. Všechna obydlí jsou postavená jen z bambusu a vlněných plechů. I tak za ně musí jejich obyvatelé platit nájem.

Nejdřív jsem se s místními spíše jen seznamoval. Není rozumné vlítnout na takové místo a bezhlavě fotit. Lidé musí nejprve cítit, že o ně máte zájem a že vám opravdu nejsou lhostejní. Až poté můžete vytáhnout fotoaparát. Fotil jsem tedy až po dvou dnech navštěvování Čalantiky.

Cesta do slumu a cesta z něj

Ve slumu jsem potkal mnoho lidí a snažil jsem se dozvědět, jakým řízením osudu se tam ocitli. Nejčastější scénář byl následující: žili v malé vesnice na jihu, živili se jako zemědělci, přišla povodeň nebo větrná smršť, přišli o úrodu, tak se za poslední peníze vydaly do Dháky za lepším životem. Místo toho skončili ve slumu, protože nesehnali kvalifikovanou a tedy dobře placenou práci.

To je i případ rodiny malého Hasana, kterého jsem poznal v Čalantice.
Přišli do Dháky už před patnácti lety, ale lepší život, v který doufali, zde stále nenašli.
Svitla jim naděje, když oba rodiče získali stálou práci od městského úřadu jako uklízeči. Po několika měsicích je městský úředník postavil před volbu: buď zaplatí úplatek 60 000 taka, tedy víc než 17 000 Kč, nebo o tato perspektivní místa přijdou. A tak Hasanův otec Delowar začal jezdit s rikšou, kterou koupil na dluh, a maminka Shilpy chodí uklízet. 

Hasan se narodil a celý život žil ve slumech Dháky. Poslední dva roky v Čalantice. Má ale velkou šanci začarovaný kruh chudoby opustit.
Na rozdíl od svých rodičů totiž může chodit do školy, kde se naučí číst a psát. A vzdělání je nejlepší cesta ze slumu. Pro něj, i pro jeho rodinu. V Bangladéši mají silné rodinné vazby. Takže když se bude mít dobře Hasan, budou se mít dobře i jeho rodiče.

Velký útěk

Následně jsme odcestovali na jih, do vesnických školních kampusů a sirotčinců. I tady jsou děti, které můžou chodit do školy jen díky tomu, že je sponzorují čeští dárci. Tam jsem mimochodem potkal i jednoho sirotka, kterého jsem se nakonec rozhodl adoptovat na dálku a podporovat. Když tam jste a vidíte tu chudobu a zároveň naději v očích těch dětí, máte chuť adoptovat celou Bangladéš.

Jedním z “adoptovaných” dětí je Šubroto a jeho příběh je skoro neuvěřitelný. 

Po rozvodu rodičů odjel s matkou do Chittagongu, velkého přístavního města. Musel pracovat sedm dní v týdnu, nejprve v tesařské dílně, pak v obchodě. Školné si nemohli dovolit. Dozvěděl se, že v jeho bývalé škole našli dárce, který ho podpoří ve studiu, ale maminka jej nechtěla pustit. Tak se rozhodl pro útěk. Vydal se na 350 km dlouhou cestu přes půl Bangladéše a ve třinácti letech absolvoval dobrodružnou pouť vlakem, lodí, autobusem i pěšky, až se nakonec mohl vrátit do školní lavice.

Most empatie

Původně jsem chtěl udělat jen fotoreport, možná výstavu nejzajímavějších fotek, ale ukázalo se, že materiálu je tolik, že vydá na celou knihu. Já jsem dodal fotky, ADRA texty. Rozhodli jsme se jít cestou crowdfundingu a založit projekt na HitHit.cz s názvem Kniha, která dokáže změnit život. A povedlo se!

Díky kampani na HitHit, prodaným foto-obrazům, knihám a finančním darů do zapečetěných kasiček se během pár týdnů podařilo vybrat 264 610 Kč.

Z toho 40 679 Kč jsou náklady na tisk knihy a 14 520 Kč náklady na poštovné. Čistý zisk je tedy 209 411 Kč. A jen pro ilustraci:

Lze za to zaplatit učební pomůcky pro 80 dětí na 18,6 měsíců.

Nebo výživné jídlo pro 80 dětí na 10,4 měsíců.

Nebo např. plná školní docházka pro 80 dětí na 5,1 měsíců.

A čísla se samozřejmězvyšují s každou prodanou knihou.

Pokud knihu ještě nemáte a chcete jí, můžete objednávat zde. 

Podařilo se to, v co jsem doufal. Že i přes kulturní rozdíly a zeměpisnou vzdálenost lidi tady u nás přistoupili na to, že i ve slumu žijí děti, které si zaslouží šanci na lepší život. Vytvořili jsme most empatie dlouhý 8 000 km. Je skvělé vidět, že v době, kdy je nálada v zemi trochu xenofobní, se najde tolik lidí, kteří podpoří vzdělání dětí z jiného konce planety a uvědomují si, v jakém blahobytu žijeme.

Jestli na něco budu dlouho vzpomínat, pak jsou to tamní lidé. Tolik pohostinnosti a přátelství jsem nezažil zatím nikde jinde. Jsem rád, že jsem jim mohl pomoct, ale i oni můžou pomoct nám - máme se od nich co učit. Nemají nic a jsou šťastní. I v těžkých chvílích se nevzdávají a věří v lepší budoucnost.

Někteří z nich mi chybí už nyní a nevylučuji, že se tam budu chtít podívat znovu.