Ukazuji domácí násilí v jeho plné surovosti.
Tento foto-projekt odhaluje temná zákoutí našich úplně běžných životů. 
Je vzpomínkou na mrtvé, alarmem pro živé i nadějí pro oběti aktuálního násilí.

Věřím také, že se podaří prohloubit povědomí o problematice a ženy se budou méně bát o problému mluvit.
Kde není tabu, není strach mluvit.
A to je klíč!

• O projektu
• Nenech mě BÝ-í-T
• Komentáře

"Nepamatuji si, kdy to začalo.
Mám prostě pocit, že to bylo odjakživa a neznala jsem nic jiného.
První zážitek, který si opravdu pamatuji, začal v mém dětském pokoji.

Byla noc a on si pro mě přišel. Snažil se mě stáhnout z postele a já se podvědomě bránila. Zřejmě už se to někdy stávalo, ale já to vytěsnila z paměti.

Odnesl si mě do ložnice, vyhrnul mi košilku a začal mě osahávat. Kromě toho, že uspokojoval sebe, snažil se rukou uspokojit i mě.
Nezmohla sem se na nic jiného, než mačkat plyšáka, kterého jsem si stačila vzít s sebou.
Následně se do mě snažil zezadu vniknout, ale vzhledem k mému nízkému věku, to moc nešlo. Šíleně to bolelo.

Na konci vždy opakoval, že to bude naše tajemství a za mlčení mi dával sladkosti.

Matka později tvrdila, že o ničem nevěděla, ale nemyslím, že by bylo možné si za ty roky nevšimnout, že mě mnohokrát prstil jen pár metrů od ní.

V dětství jsem nenašla sílu to ohlásit. Otec byl bývalý policista a všichni se ho báli.

Nakonec, asi v patnácti letech jsem s tím vyšla na povrch.
Proběhl soud, který spíš připomínal frašku, a on vyvázl jen s podmínkou.

Nyní se s rodiči nestýkám a nehodlám to měnit.

Jsem obětí dlouhodobého sexuálního zneužívání vlastním otcem a zažila jsem nejméně 380 aktů znásilnění."

"Často mě v noci budil a nutil, abych se šla dívat, jak souloží s mojí matkou. Musela jsem se koukat jen přes pootevřené dveře, aby si mě matka nevšimla.
Postupem času mu to ale nestačilo a začal mě osahávat, musela jsem mu ho kouřit a orálně mě zkoušel uspokojovat.

Pokaždé jsem si zakrývala obličej slabikářem, aby nebylo vidět jak brečím a taky abych si připadala schovaná.
Pamatuji si, jak jsem si dělala domácí úkoly a on mi penisem poklepal na rameno a řekl, že si úkoly udělám až později.

Nesměla jsem to nikomu říct, protože mi vyhrožoval smrtí. Nevlastní otec byl obrovskej chlap, kterej mlátil mě i mámu, takže jsem se ho opravdu bála.

Později jsem to už neunesla a řekla to babičce. Začal soudní proces a já absolvovala mnoho sezení s psychiatry a právníky.
Zavřeli ho do vazby, kde se ale dlouho nohřál, protože za něj matka zaplatila kauci.
Z vazby jí napsal dopis, kde přísahal na smrt svého otce, že to neudělal a ona se postavila na jeho stranu.

Nyní s matkou žije a mají tři děti. Nevídáme se.

V dospělosti jsem měla několik partnerů, kteří mě surově mlátili a já si to nechávala líbit, protože jsem z dětsví znala pouze stres a považovala jej za normální.

Jsem obětí domácího násilí i sexuálního zneužívání a prožila jsem nejméně 190 násilných incidentů."

"´Kdyby na mě muž vztáhl ruku, ihned by skončil!´
To jsem si vždycky říkala.

Jednou mě chytil za ruku tak silně, že jsem měla modřinu. Byla jsem z toho dost nesvá, ale on mě uklidňoval, že šlo o nedorozumění.

Po nějaké době mi dal i facku.
Následně se ale začal strašně omlouvat a plazit se mi u nohou, abych mu odpustila.
Byla jsem zamilovaná a uvěřila, že to byl jen zkrat, který se nebude opakovat.

Facek ovšem přibývalo a on vždy začal s velkými omluvami, až jsem si na to prostě zvykla.

Přišly pěsti a mně se posouvala hranice tolerance.
Z původního ´nenechám na sebe sáhnout´, se stalo ´vždyť jsem to ustála, tak co´.

Nakonec se už ani neomlouval.
Prostě mě řezal a škrtil hlava nehlava a já nevím proč, ale nebyla jsem schopná od něj odejít.

Škrtil mě tak intenzivně a tak dlouho, že jsem se začala smiřovat se smrtí. Byla to absolutní beznaděj.
Od té doby mám dávivý reflex při jakémkoliv kontaktu s krkem.

Rozešla jsem se s ním až potom, co jsem ležela v nemocnici s prasknutým bubínkem od jeho facky.

Jsem obětí domácího násilí a bývalý přítel na mě zaútočil bezmála 170krát."

"Po roce krásné zamilovanosti mi dal pěstí. Jednu jsem ještě ustála, ale dál následovala rána z druhé strany a tou mi zlomil nos. Vše bylo najednou rozmazané a já ležela na zemi v kaluži krve.

Než jsem se stačila probrat, už byl pryč. Jednoduše utekl.
Kamarádi na něj zavolali policii, ale on se doma nechal zapírat.
Následně po dvou týdnech přilezl a šíleně se mi omlouval a sliboval, že už se nikdy neopije a tím pádem už se to nestane.
Dala jsem mu druhou šanci a netušila, že to byl teprve začátek.

Začal mě intenzivně mlátit a vyhrožoval mi smrtí.
Vyhrožoval, že ublíží mé rodině i přátelům. V autě často opakoval, že nás oba zabije a několikrát dokonce strhnul volant.

Původní láska se změnila v čirý strach. Najednou nebylo možné odejít.

Modřiny už nešly zakrýt ani make-upem a přesto, že mě mlátil, posílal mi fotky s jinými ženami a choval se ke mně jako k věci, strach mě po jeho boku držel ještě několik let.

Když mi jednou na ulici přiložil nabitou pistoli k hlavě, pouze jsem klečela a nemohla ani dýchat. Netušila jsem, jestli mi ten den neskončí život. On řval, že mě zabije a já prosila o život.
Neudělal to a já nevím kde, ale konečně jsem získala sílu ho opustit.

Následovaly další výhrůžky, jenže já už byla rozhodnutá.

Posléze mi zavolal a nabídl mi poslední šanci se k němu vrátit, jinak prý bude s nějakou jinou ženou, kterou si našel.
Odmítla jsem a to mi zachránilo život. Po pár měsících zastřelil jí a pak také sebe.

Byla jsem se podívat na jeho mrtvé a úplně bílé tělo. Při tom pohledu jsem cítila úlevu, protože už nikomu neublíží.
Je mi ovšem hrozně líto té ženy, která vlastně zemřela místo mě.

Jsem obětí psychopata a jeho brutálního domácího násilí a uštědřil mi bezmála 2020 tvrdých ran."

O projektu

Projekt si klade za cíl několik věcí.

• Rozšířit povědomí o problematice domácího a sexuálního násilí.
• Představit novou komunitní službu Nenech mě BÝ-í-T.
• Uctít památku fanynky stránky Fotograf bez talentu, která podlehla následkům domácího sexuálního násilí.

Problém domácího násilí je stále tabu. To vede k následnému mlčení i ze strany obětí. Dochází k dojmu, že přiznání bude potupné. Oběť se také bojí předsudků a soudů od okolí. Často problém tají, protože prostě není přirozené o něčem takovém mluvit. Přitom by často stačilo právě jen promluvit. A promluvit pořádně nahlas. Říci to všem ve svém okolí, říci to policii, úřadům, neziskovkám, sousedům i rodině. A nejlépe všem najednou. Domácí násilí se totiž děje hlavně v tichosti.

Čísla na dekoltu aktérek

S každou aktérkou jsme velmi detailně probírali konkrétní potyčky. Vyšlo nám průměrné číslo ran a útoků na jeden incident. Následně jsme brali v potaz pravidelnost, nebo počítali intervaly, ve kterých se konflikty děly. Ve většině případů šlo ale o celkem pravidelné napadání a sexuální akty. Čísla tedy nejsou úplně přesná, ale spíše poddimenzovaná. Čísly jsme chtěli poukázat na otřesnou kadenci a vytrvalost domácího násilí. Jen málokdo si totiž uvědomuje, co vše oběť během domácího násilí může zažít.

Nejčastější druh argumentu

"Může si za to sama! Měla odejít po první facce."

Bohužel jde o tzv. Syndrom týrané ženy a je to lékařská diagnóza.
Po dlouhodobém psychickém či fyzickém týrání, mají ženy sklon setrvávat v blízkosti agresora, opakovaně se k němu vracet a mívají iluzi přetrvávajícího vztahu.
Taková oběť trpí poruchou, která ovlivnila její duševní stav a pozměnila mentální pochody.
Tvrdit, že si za to může sama, je stejné jako někomu rok nenápadně přibíjet hřebík do kolena a divit se, že potom kulhá.
(A jak poznamenala jedna čtenářka: Je to stejné, jako kdyby řekli o Židech, že si za vyhlazování během druhé světové války mohli sami.)

Výborně se o tématu také rozmluvila Leslie Morgan Steiner v této skvělé přednášce na TED.com.
Cituji přímo z videa:
"Byla jsem schopná odejít až kvůli poslednímu, sadistickému útoku, který prolomil veškeré mé popírání.
Uvědomila jsem si, že muž, kterého jsem tolik milovala, mě zabije, pokud ho nechám.
Takže jsem prolomila ticho. Řekla jsem to každému. Policii, sousedům, mým přátelům a rodině, naprostým cizincům.
A dnes tady stojím, protože vy všichni jste mi pomohli."

U videa si můžete zapnou české titulky.

Rad bych také zdůraznil, že cílem projektu není útok na muže. Ani na muže všeobecně a ani na muže, kteří domácí násilí způsobují.
Projekt nikoho nesoudí. Smyslem je probudit v potenciálních obětech zdravé sebevědomí, pud sebezáchovy a odhodlanost žít kvalitní život bez násilí.

Fotografie jsou záměrně tvrdé a explicitní. Účelem je přinést nezkreslenou vizuální informaci o průběhu reálného domácího násilí. Věřejnost často žije v představě, že pár facek a hrubší hádky jsou typickým průběhem domácího násilí. Tudíž je vnímáno pouze jako minoritní problém.

Češi mají dojem, že se v ČR znásilnění děje v řádu stovek případů a že je každý druhý potrestán.
Také si myslí, že násilníkem je nejčastěji neznámý pachatel.
Ve skutečnosti je odhadováno až 20 000 případů ročně a 9 z 10 žen znásilnění nehlásí.
V 80% případů je násilník osoba blízká.
Téměř polovina lidí se domnívá, že si žena za znásilnění může sama, protože se chovala koketně, byla oblečená vyzývavě, byla opilá... či z dalších důvodů.
Ženy znásilnění nehlásí právě kvůli těmto předsudkům a ze strachu, že se případem nikdo nebude zabývat, protože se nejedná o cizího pachatele.
Zdroj: ČTK, Amnesty International

Nenech mě BÝ-í-T: Oběti obětem

A to nejlepší nakonec!

Ženy, které jsem fotil pro tento projekt i pro projekt Úcta bez talentu, se spojily a vytvořily komunitu pro pomoc ostatním ženám v podobných nesnázích.

Jedná se o ženy, které samy zažily všechny formy domácího i sexuálního násilí a dokázaly se ze situace úspěšně vymanit. Nyní se rozhodly nabídnout svoje zkušenosti, ověřené funkční postupy, plné pochopení a celkovou pomoc ohroženým ženám. A to i v situacích, které se ostatním lidem zdají být nelogické (např. proč neodešla po první facce). Nejde o oficiální službu, ale spíše kamarádství, možnost zajít na společné víno nebo jen psychickou podporu.

Zároveň se ale dámy vyzbrojily právnickým arzenálem.
Komunita je přímo napojená na několik organizací (ROSA, OSPOD,...) a k dispozici má i právníka pro řešení případných sporů.
Nechybí ani možnost zajištění dočasného azylu a legální ochrany.

Skupina Nenech mě BÝ-í-T vytvořila uzavřenou facebookovou skupinu, kam se můžete po úvodní konzultaci přidat a o problémech diskutovat mezi lidmi, kteří vás budou plně chápat, nebo naopak můžete nabídnout svoje vlastní znalosti.

Pokud vás problematika zajímá, pak je zde i běžná facebooková stránka, kde získáte přehled o aktuálních aktivitách.

A samozřejmě webová stránka s kontakty na ženy s různými příběhy. Oběť si tak může vybrat, kdo je jejímu problému nejbližší zkušenostmi a oslovit pouze onu "ženu". Mezi sedmi "poradkyněmi" je i jedna, která se zaměřuje na méně časté násilí na mužích.

Stránku naleznete na www.nenechme.com

Mimo internet připravuje Nenech mě BÝ-í-T i několik velkých přednášek a besed. 

Nenech mě BÝ-í-T nevnímám jako odbornou ani terapeutickou službu. Je to spíše chybějící pilíř v aktuálním systému.

Je to "přibližovadlo" k odborné pomoci.
Pro velké množství obětí je vyhledání oficiální služby (azylový dům, terapeutické centrum, úřady,..) příliš radikálním krokem, kterého se bojí a proto často jen mlčky trpí dál.
Tuto novou komunitu tedy vnímám jako možnost promluvit si o problému na kamarádské úrovni a nejprve vyslechnout, jaké jsou možnosti řešení a pak se rozhodnou, zda a jak se k problému postavit.

Věnování a poděkování

Tento projekt je věnován Kateřině H., která byla fanouškem mojí stránky.
Bohužel ale podlehla následkům domácího násilí.

Poděkování za spolupráci

Denisa Grossmannová - Foto make-up pro aktérky.

Tereza Pomschárová - Pomoc při komunikaci s aktérkami.

A samozřejmě děkuji všem akterkám za odvahu promluvit. Jsem také velice hrdý, že uskutečnily projekt Nenech mě BÝ-í-T.

Díky také všem lidem, kteří budou projekt sdílet.