Jsem Fotograf bez talentu a zneužívám lidské příběhy ke získání slávy a peněz.
Jsem ten, kdo by raději pořídil fotku umírajícího dítěte, než aby mu pomohl.
Jsem zcela bez morálních zábran.

…A nebo ne?

Občas podobné názory slýchávám. Málokdo je řekne nahlas, ale dost lidí s takovou myšlenkou koketuje a byť některé části mé práce obdivují, jinými zase pohrdají.
Když se mě někdo zeptá přímo, zda mi jde o popularitu, odpovídám že ANO.

Sociální tématika je sama o sobě tenký led. Je tomu tak, protože se týká společnosti, tedy nás.
Témata která volím jsou citlivá, kontroverzní a nezřídka nám nastavují zrcadlo. Je s nimi jednoduché vyvolat rezonanci, ale ještě jednodušší dotknout se našeho ega.

A proč tedy odpovídám „že ano“?
Protože je to pravda. Jednoduše jsem přesvědčen, že pokud chci dávat, musím nejprve mít.
Jinak řečeno, bez popularity není dostatečná síla slova.

Síla s sebou ale přináší i vetší zodpovědnost.
Dnes už nelze jen tak vypustit ortodoxní názor a nechat ho šířit. Z názoru by se totiž lehce mohla stát propaganda a to by přinášelo více škody, než užitku.

Postupně se transformuji do role pozorovatele. Přináším dokument, ale nikoho nesoudím.
Pouze nabízím možnost myslet, či chovat se trochu jinak. Ukazuji na hrůzy domácího násilí, ale nikdy bych neposkytl adresu násilníka. Nikdo by neměl soudit, aniž zná 100% informací (a ani potom ne). Nikdo netuší, čím si kdo prošel a jaký druh síly ho vede k činnosti, jakou je domácí násilí.

A někdy se tak ptám sám sebe. “Proč to vlastně děláš?”
Odpověď, kterou nacházím, je prostá. “A proč ne?”
Mohl bych sice fotit svatby nebo glamour do časopisů, ale to by mi nedávalo tak silnou možnost inspirovat ostatní.

Inspirace je totiž to, co doopravdy nabízím.
Nenutím vám názory ani změny.
Nabízím vám možnost.

Ale zpět k morálce a k tomu, jak všechny zneužívám ve svůj prospěch.

Já osobně nevěřím na dobro ani na zlo (a dokonce ani na karmu).
Vše je relativní a dobro je dobré pouze ve vztahu ke zlu. Stejně jako světlo je světlé pouze ve vztahu ke tmě. A nebo, jak už řekl mladý Einstein svému profesorovi, tma je pouze nepřítomnost světla.

Ve středověku bylo dobré, upálit ženu, která uměla léčit např. pomocí bylin.
Dnes, kdyby jste upálili alternativní lékárnici vedle z ulice, bylo by to považováno za zlo.

Ano, naši morálku ovlivňuje (a někdy i řídí) společnost, kulturní návyky a v neposlední řadě politika a autoritativní instituce.
Zlo i dobro se dokonce mění v rámci geografie. Důkaz lze nalézt jen pár desítek let zpět a o pár tisíc kilometrů dále. Mám na mysli hned několik genocid, při kterých lidé vážně věřili, že zabíjet v rámci rasy je naprosto správné (Rwanda, Súdán,..).
Tyto informace mě donutily o zlu i dobru přemýšlet hlouběji a našel jsem si “rovnici”, se kterou se ztotožňuji nejvíce.
Vychází z přesvědčení, že nejcennějším lidským darem je svobodná vůle. Myslím si, že člověk nemá nic cennějšího.

Moje rovnice tedy zní:
Podporovat svobodnou vůli ostatních = dobro.
Potlačovat svobodnou vůli ostatních = zlo.

Příklady dobra: Vzdělávání, neobchodní láska (nikoliv majetnická), …
Příklady zla: Politika, zastaralé školství, …

A opět se vrátím k původní otázce, jen jí lehce přeformuluji.

Je špatné, že využívám reálné lidské příběhy k inspiraci ostatních?
Nemyslím.
Nabízím možnost číst, ale nikomu neberu jeho svobodnou vůli mě přestat sledovat.
A je to morální?
Možná že ne, ale na to upřímně seru.

Vnímám u sebe dva druhy morálky. Jedna je vykonstruovaná společností (nahota je tabu, sexualita ještě víc, … a hlavně bacha, abys někoho neurazil). A druhá je vnitřní. Ta ve mně byla vždy. Intuitivně mi radí a dělá to přesně. A je v souladu se svobodnou vůlí jiných.
Tou se snažím řídit.

Nyní jsem vám nabídl svůj pohled a možnost neřešit až tolik zaběhlé konvence a jít tak trochu proti proudu. A to i v případě, že to bude “nemorální”.
Myslím, že u fotografického oboru se dá najít mnoho případů.