Mohl by jsi se trochu představit? Kdo jsi a co děláš?

Pracuji v humanitární organizaci ADRA, kde mám na starosti dva programy, které jsou zaměřeny na vzdělávání nejchudších dětí v  Bangladéši.
První se jmenuje BanglaKids a adresnou formou pomáhá přibližně 1 100 dětem. V Česku je tato pomoc známá pod pojmem adopce na dálku.

Druhý program se jmenuje Čalantika. Ten se věnuje 80 dětem ze slumu hlavního města Dháka, a také jejich rodičům.
Jsou to vlastně jedni z nejchudších lidí v zemi.

Proč jsi se dal na práci v neziskovém sektoru? Moc peněz tam asi není, ne?

Moc peněz tam opravdu není. Je to záležitost srdce.

Začínal jsem jako konstruktér, ale neustále mě to táhlo k misii, protože jsem křesťan. V určitém okamžiku bylo pro mě hrozně těžké investovat energii jinam, než přímo do lidí.

Před 8 lety se mi podařilo dělat misijní práci spojenou s humanitární činností a nakonec jsem se dostal do Adry.
Po penězích jsem v životě nikdy moc nešel. Jeden krizový rok jsem např. bydlel v buňce pro stavbaře a vlastně mi to ani nevadilo. Byl to nejšťastnější rok mého života. Ty nejlepší věci v životě jsou prostě zadarmo.

Neziskovky bývají kritizovány za režijní náklady, které jsou placeny z kapes dárců.
Jaké jsou např. náklady v Adře?

Režijním nákladům se vyhnout nedá.
Někdo musí ty prostředky dostat do toho konkrétního místa a především se postarat, aby byly využity efektivně a na to, na co jsou určeny.
V programu Bangla kind činí režijní náklady 15%, které jsou vynaloženy na pracovní sílu, mnoho tiskových materiálů pro dárce a samozřejmě propagaci.
Několik lidí, pak koordinuje, aby bylo 1100 dětem zajištěno vše potřebné.

Takže nestačí na místo prostě jen peníze poslat?

Ne, to opravdu nestačí. Potřebuješ mít na místě spolehlivého partnera pro implementaci pomoci.
V případech humanitárních krizí (např. zemětřesení, záplavy, válečné konflikty apod.) se prostřednictvím médií vyhlašují různé veřejné sbírky. Pokud máš na místě implementační kancelář, můžeš prostředky ihned poslat přímo na zasažené místo a režijní náklady jsou minimální.

Po zajištění základních životních potřeb lidí přichází druhá a náročnější část. Je potřeba odstranit dlouhodobé následky a k tomu je potřeba dlouhodobé a systematické práce, tzv. rozvojové pomoci. Domy se musí znovu vystavět, důstojný život se musí postupně obnovovat.

Podobné je to se vzděláním dětí a snižováním negramotnosti. Dlouhodobá a systematická práce vyžaduje vždy více režijních nákladů než pomoc krizová.

Operuje Adra pouze v Bangladéši, nebo i jinde?

ADRA pomáhá lidem v mnoha zemích. V současnosti zejména v Sýrii, Libanonu, Nepálu, Barmě, Kambodži, Etiopii a Keni.

Pomáháme samozřejmě také v ČR. Máme rozvinutou síť dobrovolnických center s přibližně 1 800 dobrovolníky, kteří v různých sociálně-zdravotních zařízeních pomáhají seniorům, dětem, postiženým a sociálně slabým lidem.

Je to skvělé. Obyčejní lidé pomáhají potřebným a sami při tom zapomínají na své vlastní problémy.

To zní hezky. Ale nabízí se otázka, proč vlastně Češi pomáhájí na jiných kontinentech. V tomto případě Bangladéš. Nemáme dost vlastních problémů v ČR?

To jistě máme. Ale také jsme podle statistik 35. nejbohatší zemí na světě. Lidé pomáhají druhým lidem doma i v zahraničí z různých pohnutek, za ostatní mluvit nemohu.

Já osobně jsem přesvědčen, že jako na zemi, kde se nám žije relativně pohodlně a máme vše, co potřebujeme, na nás život klade určitý požadavek – požadavek na solidaritu. Všichni jsme přece lidé, máme stejné základní potřeby, chodíme po stejné planetě, dýcháme stejný vzduch a svítí na nás totéž slunce. A myslím, že dělit se patří k hodnotnému životu a je to projevem skutečného lidství.

Ty se zaměřuješ na vzdělání v rozvojových zemí. Považuješ to za to nejdůležitější, čím jim můžeš pomoci?

Každá pomoc má něco do sebe a je potřebná.
Když Ti po zemětřesení spadne barák nebo ho vyplaví voda, co bude pro Tebe v tu chvíli nejdůležitější?

Můžeš lidi učit, jak vykopat studnu s použitelnou vodou nebo jak připravovat stravu tak, aby byla levná a zároveň vydatná.
U vzdělání jim zase můžeme pomoci zajistit stabilní práci i příjem, protože dělníci bez vzdělání si tam musejí hledat práci doslova ze dne na den. Stabilita tam není.

Takže jak se říká: “Dej člověku rybu a nakrmíš ho na den, nauč ho chytat ryby a nakrmíš ho na celý život.”

Bohužel ale nemáme vliv na řešení příčiny. Politiku ani tlak na levnou pracovní sílu tady neovlivníme.

Na druhou stranu jsem přesvědčen, že jakmile poroste gramotnost, bude se snižovat i procento chudoby, což dokazují i statistiky.

A co všechno tady můžeš ovlivnit na úrovni vzdělání? Můžeš třeba mluvit do místních školních osnov?

S partnerskou organizací BCSS se snažíme zvyšovat kvalifikaci učitelů pomocí tréninků.
Do školních osnov nemluvíme. Jsou zde státem dané zkoušky a žáci mají osnovy v podstatě předurčené. Chceme však ovlivnit kvalitu vzdělávacího procesu jako takového. Nynější je moc zaměřený na memorování a mohl by více podporovat kreativitu a samostatné myšlení.

Ty sám finančně podporuješ dvě děti z Bangladéše, že?

Ano, kluka Ronjona a holčičku Omeiku.
Ronjon je sirotek a s manželkou jsme ho začali podporovat ještě v době, kdy jsem netušil, že bych někdy mohl mít s ADROU něco společného.
Když mě pak osud zavál do ADRY, měl jsem tu výhodu, že jsem ho mohl osobně potkat.

Jaké to je, potkat dítě, které do té doby pouze podporuješ na dálku?

Nejintenzivnější je to asi v okamžiku, kdy se loučíš.
Když tam přijedeš, potkáš ho a zjistíš, že třeba ani neumí anglicky. Pak si s ním zahraješ fotbal, dáš mu třeba nějaký dárek, prostě jsi s ním. On se samozřejmě nejprve stydí, ale pak se začne uvolňovat, komunikovat, brát tě.
No, jenže pak musíš odjet a koukáš, kde je, a přeješ si, aby se tam ještě objevil. On se tam doopravdy ještě objeví a obejme tě. Oba máme na krajíčku a pak si sedneš do auta a rozbulíš se jako želva a říkáš si – jo, má to smysl.

Takže ty děti si tu podporu a pomoc opravdu uvědomují?

Rozhodně ano.
Ony tu pomoc prožívají ve formě zázemí, které mají. Jsou vděčné a je to na nich vidět. Ale je důležité tu vděčnost od nich nepožadovat a mít to na přátelské úrovni.
Pro mě důležité si uvědomit, že pro toho kluka není můj život zbytečný.

A co vlastně z těch peněz od dárce to dítě reálně získá?

Učitele, knihy, sešity, jídlo, bydlení, lékařské ošetření a např. sirotci ještě navíc další oblečení, které logicky nemohou dostat doma, a hygienické potřeby.

Počkat, bavíme se asi o 750 Kč měsíčně. To všechno za to to dítě má?

Většinu z toho pokryjeme touto částkou, ale musíme hledat i jiné zdroje. Taky se snažíme maximálně šetřit a shánět třeba opravdu levné sešity a školní uniformy. V současné době nás zlobí rostoucí kurz dolaru, který ceny komplikuje. Kdybychom měli pokrýt vše adresnou podporou, museli bychom částky navýšit.

Ty jsi součástí ADRY, takže máš jisté privilegium ty děti vídat. Ale co ostatní, jak je to s možností kontaktu s dětmi, které se rozhodnou podporovat?

Ano, to privilegium cítím, ale musím jít příkladem a snažím se jej nezneužívat. Např. email jsem klukovi dát nemohl, protože to už je za hranicí našich pravidel.

Takže, když se rozhodnu dítě podporovat, nemohu si s ním ani psát?

Psát si s ním samozřejmě můžeš, ale pouze formou dopisů, které tam zasílá nebo vozí ADRA. Elektronickou formou to možné není. Jde o ochranu dětí.
Na jednu stranu chápu, že dárce by chtěl to dítě kontaktovat také po soukromém kanálu, aby to pro něj bylo dostatečně osobní, ale také musíme respektovat pravidla ochrany dětí.
Navíc, jen málokdo z nich se dostane k PC.

Ty jsi často v kontaktu s dětmi ze slumu i ze sirotčinců. Co na to ale říká tvoje psychika?
Nestává se to pro tebe až moc osobní?

Dříve jsem pracoval v Africe a viděl jsem tam mnoho vyhublých a bosých dětí. Řekněme, že jsem na to byl zvyklý. Ale když jsem poprvé přišel sem do slumu v Čalantice, silně se mě to dotklo. Byla obrovská vlhkost vzduchu a šílené vedro zároveň.
Viděl jsem, že je to pro lidské bytosti zcela nedůstojné prostředí.
Takže ano, někdy se mě to emocionálně dost dotkne, ale já se tomu nebráním. Dávám tomu prostě průchod. Nesnažím se o nějakou obrannou schránku. Naopak, čím víc se k nim přiblížíš, tím víc je pak máš rád.

Já tu strávil mnoho dní a kromě těchto stinných stránek jsem viděl také mnoho radosti a štěstí.
Lidé jsou tu chudí, ale šťastní, zatímco my jsme relativně bohatí, ale spíš nešťastní. Čím myslíš, že to je?

Ano, já to vnímám úplně stejně.
Štěstí totiž není o penězích, nedá se koupit.
Díky tomu, že vlastně nic nemají, dokáží se pak těšit z každé maličkosti.
A táke žijí dneškem a moc se nedívají do budoucnosti. To je v určitém smyslu na škodu, ale pomáhá jim to přežít.
Navíc jsou hrozně pracovití a vytrvalí. Je tu cítit chuť do života.
V Bangladéši také lidé žijí více spolu. Každý se s každým baví a jsou tu tak nějak více propojení. Já vždy, když se vrátím domů, mám chuť se začít s lidmi v metru bavit, ale nějak to nejde a každý kouká do mobilu a je zcela nepřítomný.

Lidé vám, potažmo lidem v Bangladéši mohou pomoci pouze finanční podporou, nebo jsou i jiné možnosti?

Rozhodně mají i jiné možnosti. Mohou nám pomoci svým know-how. A to například z oblasti výuky, vzdělávání učitelů, monitoringu efektivity výuky, ale také například při stavbách škol, vrtání studen, filtraci vody apod. Je to vlasntě celé o odborném poradenství.

Takže, kdyby chtěl někdo jet do Bangladéše a vykopat tam studnu, bylo by to možné?

Asi ano, ale musel by si cestu financovat sám. Efektivnější by to bylo v rovině poradce, tedy někoho, kdo se vyzná v technologiích a dokázal by nám pomoci připravit projekt. Museli bychom se společně sejít, hledat finanční zdroje a možná bychom přišli na další možnosti pomoci.
Ale je toho mnoho, co by se nám hodilo.

Tak pojďme mluvit konkrétně. Třeba se opravdu někdo ozve. Co byste potřebovali akutně?

Aktuálně bychom potřebovali webového analytika, který by nám dokázal kvalitně nastavit měření, cíle, konverze a prostě celou analytiku.
Také pokulháváme u výroby videí, kdyby se někdo schopný a ochotný našel.
No a pro Bangladéš někoho, kdo zná kvalitní a funkční výukové postupy a také někoho, kdo se vyzná v pěstitelství a ovocnářství.

A pokud by někdo chtěl pomoci, ale neměl peníze a nic z toho, co jsi popsal, by neuměl. Byla by i tak nějaká možnost?

Určitě oceníme pomoc s překlady a také obyčejnou administrativou v kanceláři. Lidem, kteří nám pomáhají, říkáme dobré duše a považujeme je za součást našeho týmu.

Co když ti někdo zaklepe na dveře a bude potřebovat přespat. Pozveš ho dál?

Hah. Já teď řeknu, že ano a druhý den tu bude fronta.
Občas pomáháme i takto. Pomoc je dobrá, ale musí být rozumná. Je důležité, abys ty lidi na sobě nečinil závislými, ale snažil se o jejich nezávislost a soběstačnost. Svět je v tomto tvrdý a je důležité se v něm o sebe dokázat postarat. Ale pokud pomoc bude mířena tak, aby byla čím dál méně potřebná, pak je to asi správně.

Takže by záleželo na akutnosti té potřeby přespat a na dalších okolnostech.
To samé řešíme i v Čalantice a BanglaKids. Jsme opatrní a dbáme na to, abychom skutečně pomáhali se rozvíjet, nikoliv jen natahovat ruku.

Jaký byl “den” s Kamilem

V Bangladéši jsme společně strávili mnoho dní, ale až mezi těmi posledními jsme našli časový prostor, který byl třeba na rozhovor. Časový harmonogram byl jinak zcela natřískaný a podívali jsme se společně na několik míst. Kromě samotné Dháky, což je hlavní město Bangladéše, jsme cestovali po jihu a navštívili školy a sirotčince.

Když jsme byli v letadle, čekal jsem hodně, ale na takový kulturní šok, kterým Bangladéš je, na ten jsem připraven nebyl. Otevřel jsem pusu a do odletu jí vlastně ani nezavřel.

Hned na letišti jsem dostal silnou facku v podobě štípajícího vzduchu a byl problém se vůbec pořádně nadechnout.
Chudoba z Bangladéše dýchala na každém rohu a já si uvědomil, že jsem se vlastně ocitl v jednom obrovském slumu. V Dháce žije přes 16 miliónů lidí a oproti Praze je velikostí témeř poloviční.

Kamil mě představil svým přátelům, u kterých jsme následně mohli přespávat. Velmi milí lidé.

Následně mi ukázal několik zajímavých míst a vzal mě do slumu Čalantika.
Čalantika je jeden z 5000 slumů ve městě. Rozlohou nebyl vetší než fotbalové hřiště, ale v jeho útrobách žije 12 000 lidí. Tato neuvěřitelná čísla jsou ale standardem.
Kamil ve slumu nefotil, protože mu těch lidí bylo příliš líto a zdálo se mu to nedůstojné.
Tuto roli jsem na sebe vzal sám a musím říci, že v tomto směru asi nejsem tak citlivý. Navíc, ve slumu najdete i spoustu úsměvů, nejen beznaděj.

První den jsem se ovšem s lidmi spíše jen seznamoval. Není rozumné vlítnout na takové místo a bezhlavě fotit. Lidé musí nejprve cítit, že o ně máte zájem a opravdu vám nejsou lhostejní. Až poté můžete vytáhnout fotoaparát. Fotil jsem tedy až po dvou dnech navštěvování Čalantiky.

Následně jsme odcestovali na jih, do vesnických kampusů a sirotčinců. Tam jsem mimochodem potkal i jednoho sirotka, kterého jsem se nakonec rozhodl adoptovat na dálku a podporovat. Když tam jste a vidíte tu chudobu a zároveň naději v očích těch dětí, máte chuť adoptovat celou Bangladéš.

Jestli na něco budu dlouho vzpomínat, pak jsou to tamní lidé. Tolik pohostinnosti a přátelství jsem nezažil zatím nikde jinde. Někteří z nich mi chybí už nyní a nevylučuji, že se tam budu chtít podívat znovu.

Kdybych to měl shrnout, Kamil mě protáhl stokou a zároveň mi ukázal jak málo lidem stačí ke štěstí. Viděl jsem extrémně chudou zemi, plnou komunikativních a smějících se lidí. Jestli toto není inspirace, pak už asi nic.

Tématika mě zasáhla natolik, že se nyní pokouším vydat knihu. Knihu, která doslova dokáže změnit životy. Silné příběhy lidí a více než 150 fotografií by z knihy mělo dělat klenot pro každou knihovničku, ale zároveň, veškerý výtěžek poputuje na provoz školní třídy pro nejchudší děti ze slumu Čalantika. Tedy pokud se knihu opravdu podaří vydat.
Bez vás to ale nezvládnu.

Pokud jste v tom se mnou, podpořte prosím projekt na Hithit.cz a vyberte si jednu z odměn, které jsem připravil.